Oddělen

Jeho srdce je loutna zavěšená, sotva se ho dotkneš, zní.. Překonávající se kantor Brody ví, že my všichni, naše bytí, je domem Usherů. Pravda je krutá, byť jsou tu jiskřičky naděje v podobě zájmu a snahy zachránit; třeba jen jednoho ze sta, i to by dávalo smysl. Proč ale ta forma horečnatého snu a přehnaná vyhrocenost? To sebemrskačské tlení v bažině deprese chvílemi odtrhávalo od reality.. „One of the hardest jobs I have is throwing cold water on young children's dreams. Ralph, you're not a kangaroo.” (Seymour Skinner) (25.10.2018)

Silný, pravdivý a hodně depresivní film. Jenže strašně debilně natočený. Nemám rád pseudodokumentární roztěkanou kameru se zazoomovanými nájezdy na hlavní postavy. Jenže film v sobě nese takovou depresivní linku, že i přesto zapůsobí. Takže i přes mně nelibou formu, zůstává v pocitech obsah, který je opravdu silný, a který vám s jistotou zkazí hezký večer. 6/10 (13.12.2012)

Taková zvláštní směska, kde mě otravovalo: 1) neustálé filozofické voice-overy 2) hrozné zobecňování (všichni žáci jsou problémoví a hlavně všichni učitelé jsou podivné samotářské existence, huh) 3) kreslené předěly. ___ Holt asi tenhle film má prostě vyšší umělecké ambice, na které k mému překvapení mnoho lidí slyší. Ale abych jen nekritizoval - Brodymu jsem s přivřeným okem toho citlivého drsňáka uvěřil, a tak mě pak bavilo ho sledovat, jak se potýká s těmi šílenostmi kolem, jako nezletilá prostitutka u něj doma či umírající děda s pochybnou minulostí. Podobně tak i mnoho vedlejších postav bylo nakonec hodně fajn. Celkově však na můj vkus příliš nahodilý (o nějaké kritice školního systému nemůže být řeč) a za každou cenu ártový. (6/10) (22.08.2012)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

Coby učitel s více než desetiletou praxí mohu očitě potvrdit, že režisér Tony Kaye natočil naprosto přesnou zprávu o stavu západního školství a o pocitech vnitřně vyhořelého člověka - učitele, byť tu řada komentujících vytýká filmu právě tento aspekt. Ano, tohle je zcela reálná sonda do učitelské řehole, do všednodennosti tohoto stavu, do profesního života bez zpětných vazeb a se silným generačním odcizením. Člověk, který tuto řeholi neokusí, zpravidla ani netuší, jak moc je celý školský systém v krizi, své vědí leda příbuzné obory, v nichž je interakce s lidmi také profesním gró, a tak nezbývá než nezasvěcenému člověku reflektovat tuto smutnou zkušenost třeba prostřednictvím umění, literatury anebo právě filmu. A ať už je reflexí těžké povolání učitele (jako kupříkladu ve vynikajícím francouzském snímku Mezi zdmi), nebo třeba podobně vysávající profese záchranáře (Scorseseho sugestivní Počítání mrtvých) či další podobná zaměstnání, vždy jde o filmy hluboce depresivní, navýsost bezvýchodné a pro vnímavého diváka skličující. Detachment se však netýká jen školství, je to film mnohovrstevnatý, skrývající v sobě další roviny a nuance mnohých závažnějších sdělení - vše, co v člověku je, je z rodiny, dysfunkce je dána dysfunkční výchovou, škola je jen lakmusovým papírkem stavu společnosti, jejímž vývojovým stadiem je aktuálně dezintegrace, rozpad, tápání. Západní civilizace je v krizi a není to krize ekonomická, ale zjevně krize hlubší, krize mravní, krize hodnot, krize systémová, jež ohrožuje celé další její směřování a hrozí kolapsem celého systému. Problém naší současné civilizace je vyprázdnění obsahu, ztráta smyslu, hloubky, kořenů, rozmělnění ideí (kupříkladu ve výkladu hlavního hrdiny zajímavě použitý termín ,,marketinkový holocaust") a zrelativizování hodnot, hypertrofovaný individualismus i univerzální liberálnost, což je primárně detekováno v oborech, kde se především pracuje s lidmi, jako je třeba právě povolání učitele. Tam také nejčastěji hrozí burning-out syndrom, tedy vyhoření. Zajímavý je nápad propojit symbolickou rovinu krize systému a společnosti s krizí ryze soukromou, exponovat hlavní postavu s velice nešťastným životním osudem. Režisér Tony Kaye svůj film ozvláštnil i po formální stránce - použil konceptu vypravěče, glosátora, který uvádí v kontext svůj příběh a komentuje (interpretuje) ho, často je použito flashbacků, snímek je navíc rámován animovanými předěly, které umocňují umělecké vyznění filmu, vynikající je kamera, výtvarná stránka (úžasné černobílé fotografie), naprosto excelentní Adrien Brody... Detachment je jeden z nejsilnějších snímků, které jsem za poslední dekádu viděl...zoufalé volání o pomoc ve světě, který na volání o pomoc nereaguje... (05.09.2012)