Verdikt

Mistrovský film, který mě vtáhnul od první minuty. Napínavý příběh, skvěle napsané dialogy, dokonalé obsazení a závěr, který nemůže nikoho nechat chladným. Sophia Loren je zde ve svých 40 letech stále velice atraktivní a její postava Teresy Leoni je neobyčejně zajímavá (třeba už tím, že není jasné, jak moc ona sama je či není součástí zločineckého podsvětí, ve kterém působil její manžel), taktéž její herecký protějšek Jean Gabin je zde coby předseda soudu Leguen absolutně bezchybný a charismatu má na rozdávání. V jedné scéně, kdy Leguen navštíví Teresu u ní doma, nechá si od ní nalít koňak, sedí těsně vedle ní, zatímco ona si přehodí nohu přes nohu a je nesmírně žádoucí v tom svém poloprůsvitném oblečení, jsem dokonce na chvíli myslel, že se ti dva spolu vyspí - byť Gabinovi v té době už bylo 70 let a za 2 roky zemřel; pravděpodobně by už tedy stejně nebyl v té době ničeho schopen - což vzápětí i Teresa sama nadhodí: "Než porotce, radši chci dobýt vás. Co jiného mi zbývá, než násilí? Jenom postel. Chtěla jsem, považte. Ale bylo by to na nic. Kdybych se s vámi vyspala, měl byste mě za děvku. A muž jako vy, by děvce slovo nedal." - nejenom v tomto momentu jsem se v dalším vývoji děje spletl - překvapivý příběh jde proti obvyklým diváckým očekáváním. Verdikt je výtečné drama, které je překvapivě moderní a napínavé do poslední minuty - těch 1,5 hodiny uteče jako nic. Film má mimochodem skvělý český dabing. (06.10.2018)

Cayattovka jak vyšitá, která chtě nechtě působí "pouze" jako svého druhu příprava na o tři roky mladší majstrštyk Prožít si své peklo. Sice jiné obsazení i děj, ale přesto jsou si v lecčems (především průběhem od zdánlivě schématicky svázaného úvodu po zdrcující závěr) podobné jak vejce vejci. Verdikt však ztrácí body emocionální chladností, která je stejně tak záměrná jako stylová, ale v jedné (v té "její") ze dvou dějových rovin ne zcela vhodná. A poté i Lorenovou, která se na tu roli dvakrát moc nehodí. Nikdy své výkony nezbavila jisté teatrálnosti, se kterou někteří režiséři uměli pracovat a která k určitému typu postav i sedla; toto ovšem není ten případ. Jinak všechna čest, přesně takováto nekompromisní kriminální dramata stavící na silných postavách a jejich Sofiiných volbách jsou důvodem, proč jsou francouzské žánrovky ze sedmdesátek dodnes takovým pojmem a bernou mincí. (12.02.2018)

Kontemplativní drama z prostředí manipulovatelné justice skvěle ztvárněné Gabinem. Toto realistické drama si pro sebe urvala Sofia Loren v roli histrionské melodramatické italské máti, což nepřekvapí, eliminovat ji dokázal po jejím boku jen Mastroianni. A asi na tom nic nezmění ani chvála Gabina z řad odborné kritiky, která tento jeho dramatický výkon považovala za jeden z nejlepších v celé jeho kariéře. Cayatteova režie proti tomuto pojetí neprotestuje a zahrané je to naprosto perfektně. Takže přes veškerou angažovanost snímku je to především herecký koncert, ale to jistě není špatné zjištění. 85% Produkce: Compagnia Cinematografica Champion (16.12.2020)

Nevrlý starý soudce má před odchodem do penze vynést rozsudek nad mladíkem obviněným ze znásilnění a vraždy, jeho matka je z opičí lásky přesvědčena o synově nevině a poněkud operetně se pokusí soudce citově vydírat slzami... V prvních minutách jsem propadl skepsi, že půjde o jeden z těch šíleně nudných filmů, kde Sophie Loren okázale vykřikuje do světa, že je vážná dramatická umělkyně, kde Jean Gabin předvádí další ze svých paralytických kreací bez chuti a zápachu, všichni pak v polospánku odkýváme, jaký to byl herecký koncert a s trochou štěstí na to do půl hodiny zapomeneme. Ale kdepak. To, jak konvenčně jsou figurky na šachovnici rozestavěny na začátku hry, vůbec nic neznamená a film v promyšleném sledu přináší jeden zvrat za druhým. Mohl to být příběh zásadového soudce, který čelí vydírání a pokusům o korupci, ale přesto neohne hřbet a vykoná rozsudek podle svého přesvědčení. Mohl to být příběh zoufalé matky, která sama proti všem oroduje za syna, protože byl přece vždycky tak hodný hoch a nosil ze školy samé jedničky. Příběhy prvního i druhého typu existují, fungují podle určitých neměnných schémat a spoléhají na bezvýhradné ztotožnění diváka s hlavní postavou. Jenže Verdikt má dvě rovnocenné hlavní postavy a ze střetu obou těchto schémat udělal nosný konflikt příběhu. Jinými slovy - soudci přejeme, aby dostál svým zásadám; matce, aby byl její syn shledán nevinným, ale víme, že jedno vylučuje druhé. Jen dva důvody mi brání dát filmu 5 hvězdiček: 1.) Navzdory všemu je to pořád film Carla Pontiho se Sophií Loren a tu a tam mi vadilo její obligátní prosazování na úkor partnerů ve vedlejších rolích. 2.) O den dřív jsem viděl jiný, v mnoha ohledech podobný film Andrého Cayattea Prožít si své peklo, který mě emocionálně rozložil na prvočinitele. Verdikt se k podobnému účinku na několika místech ostýchavě přiblížil, ale přece jen je o něco slabší. 80% (19.03.2011)

Během Verdiktu se mi vybavil film Prožít si své peklo - rovněž drama matky, která se nasazuje cele pro svoje dítě, i když v jiné konstelaci než tady a ejhle, jaká náhoda - opět režisér Cayatte. Je to zážitek a člověku se až dere slza za dobou, kdy se ve Francii točilo něco takového a kdy to nebyla rarita nebo náhoda - slyšet text, který hrábne i do toho nejčistšího svědomí, a sledovat herce, jimž nevěříte, že je to "předstírání" nebolelo. (13.08.2008)