Václav Neckář a hosté (koncert)

Na své cestě za slávou si Václav Neckář zapamatoval nejen své hity nebo filmové role včetně té hlavní v Menzelových Ostře sledovaných vlcích. Nezapomněl ani na lidi, kteří mu pomáhali nebo s nimiž mu prostě bylo dobře. Řadě z nich se letos nějak nakupily kulatiny i půlkulatiny. A tak si je pozval buď na pódium nebo do hlediště, aby s nimi poodhrnul oponu času v české populární hudbě. Tím prvním byl Petr Spálený. Oba zpěváci mají ostatně leccos společného: hráčsky i skladatelsky talentované bratry a díky jim zase výborné kapely. Neckář nikdy nebyl žádný gladiátor a Petr Spálený je i ve svých pětašedesáti spíš obyčejný muž. Šedesátiletý, nicméně mladší Václavův bratr Jan se toho kdysi na vojenské hudební škole v Roudnici naučil dost, aby se skupinou Bacily dokázal, že rockový doprovod patří ke všestrannému zpěvákovi přinejmenším tak jako zvuk velkých orchestrů. A že když na to přijde, Jan dokáže Václava doprovázet na koncertních turné i sám. Nebýt textaře, skladatele, baskytaristy, anglisty i příležitostného zpěváka Zdeňka Rytíře, vypadala by přinejmenším jinak i kariéra Neckářova, Kubišové, Zichova, Tučného, Bobkova nebo Petra Spáleného. Hey Jude, Suzanne, Alenka v říši divů, Vincent, Poslední kovboj, Dítě štěstěny, ale i zlidovělý text Měšťácký blues - to je jen malý vzorek radostí, jaké nám Zdeněk Rytíř nadělil do svých pětašedesáti let. Dalším hostem byla Petra Janů. Prošla Semaforem i C&K Vocalem, třikrát za sebou vyhrála Zlatého slavíka, hlavně ale prosadila svou hlasovou energii i v rockovém repertoáru a notně okořenila hlavní proud české pop music a usnadnila to těm, které přicházejí po ní. Chybět nemohla samozřejmě ani Marta Kubišová. Jedna tmavá kráska, jedna blonďatá - a mezi nimi enšpíglovitý kluk. Takové bývalo trio Golden Kids, dokud z něj vrchnostenská tupost nevyhnala Martu Kubišovou. Po devatenácti letech se vrátil i do hudby rozum, vkus a také Marta. Tento Neckářův koncert nebyl z letošních jediný, kde Marta zpívala jako host. Autor textů Divoký koně, Don Diri Don nebo Volám déšť pro Waldemara Matušku, duetů Víc nechtěl by snad ani d'Artagnan a Píseň Ofélie pro Matušku s Kubišovou, libretista muzikálu Gentlemani, redaktor Svobodné Evropy, básník, prozaik, v létě malíř mořského pobřeží ve Španělsku - to všechno patří k neúnavnému pětasedmdesátníkovi a posametovému obyvateli Třeboně, Janu Schneiderovi. A poslední v řadě kytarista Ota Petřina. Hrát na elektrickou kytaru jako Eric Clapton a česat se jako Clapton - to chtěl leckdo. Otu Petřinu to ale bavilo nejvíc; skoro jako zvuk všemožných strunných nástrojů. Svými podivínsky krásnými skladbami i aranžemi zpestřil především kariéru Václava Neckáře a Bacilů, ale taky Petry Janů a C&K Vocalu. Kdyby se dával řád za odvahu v boji proti hudební nudě, Ota Petřina by ho musel dostat první. Třeba teď k šedesátinám. (oficiální text distributora)