Jeskyně zapomenutých snů

Bohužiaľ nie som typ človeka (alebo som možno ešte nedospel do takej fázy), ktorý pochopí stopáž dokumentu cez jednu hodinu. Je jedno, že nám Herzog ukazuje niečo až Dänikenovsky záhadné, ale nevidím dôvod, prečo by sme v tejto jaskyni mali zotrvať dlhšie, ako hodinu. Vlastne v nej aj áno, ale prečo potom musím počúvať nejakého bývalého cirkusanta s nulovou angličtinou, ako spirituálne filozofuje nad všetkým tým, čo vidíme. Rád by som si teda pozrel dokument o tom istom, kde by nám Däniken na základe stopercentných dôkazov tvrdil, že tieto kresby v dávnej minulosti nakreslili mimozemšťania. Zaujímavé, môj subjektívny pocit ale ďaleko presahoval uvedenú stopáž. Možno keď budem chodiť celý život na dokumentárne maratóny, budem mať pocit, že som žil dvesto rokov.... (29.01.2015)

Více než dokument je Cave of Forgotten Dreams spíše Herzogovým zamyšlením nad odvěkou lidskou touhou zachytit určité vědění a jako takovému lehce podráží nohy jedině fakt, že se vše snaží režisér vtěsnat do jakéhosi "optimálního dokumentárního tvaru". Závěr s radioaktivními, albínskými krokodýly ale vynahrazuje vše. (12.10.2011)

Dokumentární tvorbu lze pojmout na různé způsoby. Německý filmař Werner Herzog svůj skromný příspěvek lidstvu pojal jako poetizující ódu na první známý prehistorický kinematograf. Biograf sice primitivní, ale v kontextu historie doby mnohem trvanlivější, než dnešní technické novinky a vymoženosti. A Chauvetova jeskyně si Herzogův vzletně oslavný postoj právem zaslouží. Rozporuplná je skutečnost ve chvíli, kdy se na jedné straně s hrdostí hlásíme k dějinám člověka, jeho vzestupu a svědeckým místům. A na té druhé straně bráníme lidem v návštěvě těchto reliktů minulosti. Co jiného nám ostatně zbývá, když člověk systematicky znehodnocuje své přirozené životní prostory? Vznikl tento hold pravěké umělecké činnosti, která je v neustálém pohybu měnících se podmínek a způsobů. Americká hymna je podpásovou ranou cynismu stoika na mozaice vnímání světa. Nakonec nám zbývá již jen to umění! A rozličné způsoby sebevyjádření! (14.07.2016)

… a to čistě za samotné malby a za předpokládaný vizuální zážitek ve 3D (viděno bohužel z DVD, ale další hodinu a půl života mě tomu ani nenapadne věnovat). Pokud jde o užvaněný komentář a celkové „filosofující“ pojetí, jsem přesvědčený, že si Herzog dělá z lidí srandu; Star-Spangled Banner jako ukázka pentatonické(!) melodie, očichávač otvorů s voňavkářskou průpravou, „možná-uslyšíme-i-tlukot-vlastního-srdce-buch-buch-buch“ a další pouťové atrakce toho buďtež důkazem, a i kdyby náhodou tohle všechno mělo tvořit jízlivý kontrast k závěrečné nekomentované prohlídce (i když pak se vlastně ještě šlo do pavilonu krokodýlů, takže nejspíš ne), přijde mi to jako mimořádně slaboduchý způsob, jak naložit s materiálem z míst, kam lidská noha s kamerou hned tak znovu nevkročí. (09.03.2018)

(AFO 2019) Werner Herzog ve svém osobitě pojatém dokumentu nabízí divákům pohled do míst, která mohla na vlastní oči spatřit jen hrstka lidí. Za tuto možnost patří tvůrcům velké díky - za jejich vytrvalost, odhodlání a snahu přiblížit publiku krásu a jedinečnost jeskynního systému Chauvet. Filmu by jistě neuškodila kratší stopáž, jelikož to místo působilo příliš zdlouhavě a některé sekvence úplně vybočovaly z dějové linie (viz "čmuchací parfumér" či "krokodýlí albíni"). Očividně to byl ale Herzogův záměr, který se snažil vytvořit bohatší výpověď než pouhý dokument o nástěnných malbách. Z celého snímku sálala silně duchovní atmosféra, kterou umocňovala výrazná hudební stránka s náboženským nádechem. Onen jeskynní systém se pak člověku jevil jako jakýsi posvátný chrám, v němž se zastavil čas, a který se vymyká chápání většiny z nás. (23.04.2019)