Papa, umer ded moroz

panjosef

Ruský režisér Yevgeny Yufit je u nás v podstatě skoro neznámé jméno, což je škoda, protože jeho tvorba je mimořádně originální a jedinečná, i když je to spíše záležitost menšinového, artověji založeného publika. Yufitův styl je označován jako "nekrorealismus" a tenhle snímek je velice demonstrativní ukázkou režisérovy tvorby. Černobílý, velice tichý, téměř beze slov, pomalý, nesmírně ponurý a ústřednější linii na první pohled postrádající snímek, depresivně meditativní horor. Postavy se většinou ve snímku pohybují vedeny pouze základními pudy nebo prostými indukovanými pohyby, zdá se že jsou mrtvé (bílé tváře, kruhy pod očima, neustále se vracející odkazy na vampýrismus), neustále jsme konfrontováni s pocitem ohrožení od skupiny mužů v oblecích, kteří se jakoby bezcílně potulují pustou krajinou. Prostředí je zde velmi ponuré, opuštěná pole, okraje remízků, houštiny, stará železnice, v černobílých odstínech to připomíná jakési opuštěné funerální krajiny, symbolizující konečnou stanici veškerého konání. Místy (a Yufit zde k němu bývá někdy částečně přirovnáván) to může připomenout vzdáleně výrazovou poetiku Andreje Tarkovského, Yufit je ale přeci jen trochu jinde, v mnohem temnějších sférách. Zatímco Tarkovskij přednáší vznešenou naději i čirý žal, tam Yufit nedává naději téměř žádnou a jeho poetika představuje jakousi černočernou, citově vyprázdněnou a proto velice sugestivní meditaci. Tenhle film je třeba spíše vidět, opravdu těžko se to popisuje. Doporučuju všem náročnějším filmovým příznivcům, kteří mají otevřenou mysl a baví je objevovat další úžasné možnosti, jaké kinematografie má.(2.2.2011)