Bůh masakru
-
Carnage
-
Carnage
Komedie / Drama
Francie / Německo / Polsko, 2011, 79 min
Režie:
Roman PolańskiHudba:
Alexandre DesplatObsah
-
Rvačka dvou dětí na hřišti. Nateklé rty, vyražené zuby... Rodiče „oběti“ pozvali na návštěvu rodiče „útočníka“, aby vyplnili pojistnou událost a vše v klidu vyřešili. Přátelské žertíky zprvu vysoce civilizovaných lidí se postupně mění v masakr, kterému nikdo z nich neunikne. Příběh odhaluje to, co je politicky korektní, a ukazuje, že pod pozlátkem je mnoho krutosti. (oficiální text distributora) -
Když dojde ke rvačce dvou chlapců, rozhodnou se jejich rodiče celou situaci vyřešit rozumně a v klidu a sejdou se v domě jednoho z nich. Při vzájemné konfrontaci ale dochází k odhalování skrytých traumat a předsudků, takže se celá původně přátelská debata zvrhá do absurdních rozměrů. (MrCreosote)
Komentáře uživatelů k filmu (343)
-
POMO
Closer bol sfilmovaná divadelná hra, čiže prežuvaná do filmovej reči. Carnage nie je sfilmovaná divadelná hra, je to divadelná hra, nasnímaná a zostrihaná pre filmové plátno. Divadelní herci nemôžu spoliehať na mimiku v tvári (ktorú diváci z diaľky nevidia) a preto sú odsúdení k prehrávaniu – musia si pomáhať rečou tela a zvýšeným hlasom. Carnage predlohu neprežúva do filmovej reči, a na filmové plátno (v detailoch na tváre) staticky sníma divadelné herectvo. Preto mu niektorí diváci vyčítajú, že ide o zbytočný film. Pre mňa ale z dvoch dôvodov zbytočný nie je: 1. Keby ma aj na onu hru niekto dostal do divadla, sotva by bola k videniu s touto hereckou super-štvorkou. 2. Sledovať túto hereckú super-štvorku s vedomím, že by to Polanskimu s nadšením odohrala aj bez nároku honoráre, je mi diváckou cťou.(28.1.2012)
-
Cival
Přesná ukázka, proč se bát každé adaptace divadelní hry - režijní vedení a herecké podání možná bez očividných škobrtnutí, ale ta krotkost satirických podtónů, repetitivnost a neschopnost obhájit limity jednoho byt a jedné hodinky i na nekonečně velkém filmovém pásu, dělají z Boha masakru další zbytečný zářez do filmografie mistra.(26.1.2012)
-
Tosim
Krize středího věku a západní civilizace v klasickém, pomaleji se odvíjejícím vyprávění, s buranským Reillym, cynicky zaneprázdněným Waltzem, Winsletovou s precizně vyslovovanou dikcí a ne moc sexy, o to zapálenější Fosterovou. A tympány Alexandra Desplata se zatím rozhodně neoposlouchávají. 90%.(9.2.2012)
-
Matty
„Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí. ___ Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.) Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější). ___ Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí. Apendix: Vzniknout později, dal by se Bůh masakru chápat také jako politicky nekorektní odpověď na Děti moje, film uhýbající před pravdou s takovým nasazením, že kdyby v něm došlo k sexu, jeho provozovatelé se i při tomto odhození civilizačních masek zřejmě budou modlit (další z Alanových trefných poznámek). 90% Zajímavé komentáře: POMO, SarumanKo, ScarPoul, Triple H, MrPierc(28.1.2012)
-
Renton
Scénář: Yasmina Reza, Roman Polanski(4.3.2012)
-
Cervenak
"Áno, Walter?" Sklamanie. Pár vtipných momentov, pár veľmi dobrých dialógových výmien, pár tučných hereckých výstupov, ale celé to ide odnikiaľ nikam, všetky návraty do bytu sú nevierohodné, často sa tára bez zmyslu a skončí to presne v okamihu, keď to malo začať gradovať. Navyše celé akože vyvrcholenie je podľa mňa mizerne zostrihané, Jodie Foster hrá z úplne inej klapky. :)(15.2.2012)
-
larelay
skoro dokonala konverzacka, pri ktorej sa budete usmievat popod fuz takmer celu stopaz. O vkusnych a inteligentnych dialogoch sa ani nemusime bavit, to je u Polanskeho filmoch samozrejmost, ale co mna teda bohovsky zaujalo, bola premena kazdej jednej postavy. To bolo nieco famozne. A kupodivu, zeny sa mi osobne vobec nepacili, podla mna prehravali az az, ale muzske osadenstvo, to je ine kafe. John C.Reilly bol bozsky! "I am a short-tempered son of a bitch!" A Chris s tym jeho "excuse me", no k popukaniu. Inak, lutujem ludi, ktori nevedia po anglicky a budu si tento skvost musiet pozriet bud s titulkami alebo s dabingom. neviem co bude horsie. V jednom aj druhom pripade sa bude musiet hrozne skracovat preklad a to je fakt skoda, pretoze kazde jedno slovicko ma svoj vyznam.(21.12.2011)
-
woody
Kdo se bojí Virginie Woolfové po 50 letech. Jen mnohem absurdnější, útočnější a zákeřnější. Někoho může zaskočit, že všechny postavy jsou nesympatičtí kreténi, jen s jinými mravními náhledy na svět. Ale co naplat, stejně v tom poznáte většinu svých známých .... Škoda slabšího klimaxu, přesto jde o příjemnou jednohubku, kterou bych si představoval spíše na obrazovkách HBO, ale vem to ďas.(7.1.2012)
-
verbal
Skvěle zahraní maloměstští yntelechtuánové ve vytříbeném verbálním ping-pongu. Nevím, proč tu všichni pochlebujete Romčovi. Ten prostě jen nevěděl, jak zabít čas, než jej zase pustí do Ameriky opíchat nějakou čtrnáctku, a tak jen změnil interiér osvědčené divadelní předlohy a zafilmoval si, aniž by musel opustit svůj obývák a pípal mu GPS lokátor. Herr Waltz mě však opět přewaltzoval natolik, že mě ani moc nesrala ta ohyzdná, pošahaná feministka s fretčím xichtem.(5.1.2012)
-
Radek99
Bravo, pane Polanski, postupné odhazování společenských masek očistilo nánosy kultury až na samu dřeň zvířecího v nás. Tahle ,,archeologická" metoda pomohla tvůrcům (spolu s Polanského adaptováním divadelní hry sem nutno přičíst autorku předlohy, francouzskou dramatičku Yasminu Rezaovou) pod vrstvami ,,superega" nalézt podstatu všech lidí, ať už se jejich ego dovedně maskuje za liberála, humanistku, příkladnou matku, právníka, či třeba křesťana a charitativce. Všichni jsme jedna tlupa, ta paleolitická... Zajímavé komentáře: Matty :-)(22.3.2012)
-
Superpero
Herecky vytříbené, ale jinak naprosto nevěrohodné. Z toho bytu odcházeli asi 4x a furt se naprosto nesmyslně vraceli.(29.1.2012)
-
J*A*S*M
Polanski a spol mají smůlu, že jsem Boha masakru viděl ve zpracování Jihočeského divadla. Tehdy jsem smíchy umíral, při filmu jsem se jen tak sem tam pobaveně ušklíbnul (většinou nad úšklebky Christopha Waltze) a pousmál (při vzpomínce na divadelní představení). On je to film bezesporu dobrý, pěkně zahraný, dobře zrežírovaný, ale v tomhle případě se prostě zklamání neubráním, ačkoli si racionálně uvědomuju, že srovnávat divadelní kus a filmový kus je pitomost. I když v tomto případě to zas až tak pitomé být nemusí, neboť z filmu je jeho divadelní původ dost cítit... Na některých replikách je vyloženě znát, že je neříká civilní filmová postava, nýbrž značně "teatrální" postava divadelní.(29.12.2011)
-
movie
Tohle je must watch. Polanski zraje jako víno. Skvěle obsazený, absolutně nepříjemný. Christoph Waltz a John C. Reilly absolutní respekt.(6.2.2012)
-
novoten
Co nabírá Polanski Waltzovým úšklebkem nebo neokoukatelnou mimikou Kate Winslet, to ničí přepálená premisa, která mimo divadlo nemohla v žádném případě fungovat naplno. Všechno vycházení ze dveří a volání výtahu je totiž v první polovině až hloupě zbytečné, když je naprosto jasné, že stejně k ničemu nepovede a všechno se do dvou místností vrací nepochopitelně násilnými berličkami. Bez křečovitého šněrování děje na jedno místo by smutná ironie s přímo sžíravou satirou v srdci fungovala o třídu lépe, takhle působí masakr jen v náznacích.(16.2.2012)
-
canakja
Masakr? A co potom křemílek s mochomůrkou, taky masakr? Film je nicméně celkem zábavnej, místy vtipnej, jen škoda tý nevyrovnanosti postav. Veškerá tíha odpovědnosti za trapnost celý situace padá na hlavu penelopě a to je trochu na h(27.1.2012)
-
Flipnic
Samolzřejmě výýýborné, hlavně díky hereckému obsazení. Každopádně o ničem (můžu napsat "o hovně" ?).. :-) ) + k tomu jeden pořádnej blijanec. ALE (!!), úplný závěr filmu je pravda sama. Krásně okázalý účinek alkoholu na ženy vs muže a to, jak "nám je to vlastně všechno u prdele" a "ony jsou prostě hrozný hysterky" ... :-))) Krásná konverzační komedie ....(25.2.2012)
-
charlosina
Převádět divadelní inscenaci na filmové plátno je takový trend, který má své odpůrce a snad i své milovníky. Problémem však zůstává, že zatímco stavebním kamenem u filmu je obraz, u divadla je to dialog (samozřejmě i zde jsou výjimky potvrzující pravidlo, kdyby měl někdo chuť slovíčkařit). Důkazy o tom, že to není nemožné, máme - např. brilantní film Who's Afraid of Virginia Woolf? (1966, Mike Nichols) a pár dalších, nicméně u Carnage je tomu trochu jinak - chce divadelním představením zůstat. Teatrální přehrávání emocí je tedy na místě a spadá do kontextu, ale "plochý obraz" tomu zkrátka ubírá na intenzitě a statická kamera příliš nespolupracuje (i když zde čtu, že detailní záběry na obličej dokreslují atmosféru... přišlo mi jich zatraceně málo). Přesto je Carnage filmem více než dobrým, rozhodně ne průměrným ani zbytečným, a jeho další projekci se nebudu bránit, už pro výkon Kate Winslet a nesnesitelnou postavu otce "útočníka" ztvárněnou Christophem Waltzem. A vůbec, ten kousavý humor a nastavení zrcadla vlastní sebestřednosti a povrchnosti se mi líbí, formát už méně.(26.2.2012)
-
Tuxedo
Bravurně napsané, vystavěné i odehrané (u mě kraluje Jodie Foster, v těsném závěsu opět labužnický Christoph Waltz), již dlouho jsem se tak upřímně nepobavil. K dokonalosti shází jen fakt, že to celé jen klouže po povrchu a ty nejupřímnější pravdy, hluboko ukryté v myslích postav, zůstávají netknuté. Ve snaze rozkrýt na rozličné čtveřici postav (každá s naprosto rozdílným postojem k otázkám genderovým, morálním, víry, životního stylu, manželství, úcty apod.) kus pravdy o nás samých, naší přetvářce a nemilé skutečnosti, kterou se touto přetvářkou snažíme zakrýt, je Carnage spíše na půli cesty než na jejím úspěšném konci. Kdo se bojí Virginie Woolfové? se tedy o své místo bát zatím nemusí. Carnage nikdy nevybočí z lehkovážného ranku činoherní komedie a nikdy neodkryje veškerou špínu za nehty postav, nikdy nenechá své postavy plně vykvést (opilecké monology končí příliš brzy) ani je vážně se pozastavit nad absurditou situace a pojmenovat stav věcí, jak jej skutečně cítí.(29.12.2011)
-
genetique
Štyri osoby, jedna izba. Niečo podobné sme tu mali pár rokov dozadu v podobe filmu Closer. Polanskeho film oproti nemu stráca v trošku zdĺhavých scénach, ktoré mali byť podľa mňa trošku šťavnatejšie a štipľavejšie od začiatku. Pomalé budovanie atmosféry a ticho pred búrkou je samozrejme neodmysliteľná súčasť scenára, ale kým sa dej dostane do skvelého búrlivého finále, nie je to to pravé orechové. Herci bezpochyby oscarové výkony, réžia trpezlivá a nápaditá, ale nespokojnosť s úvodom ma odradila. Určite by som si toto predstavenie pozrel na divadelných doskách. 75%.(6.5.2012)
-
Madison
Delikatesa! V kontexte k ťažkým filmov od Polanskiho som od Carnage očakávala, že pôjde o prepis sofistikovaného a depresívneho filmu "Kto sa bojí Virginie Woolfovej", ale mýlila som sa. Toto zďaleka nie je tak morbídne a patetické. Na týchto ukecaných komických konverzačkách najviac milujem to, ako dokážu herci svoje postavy precítiť a z prvotnej atmosféry dobrosrdečnosti a falošnej láskavosti im dodať rozmer extrémnej vnútornej nevyrovnanosti a mimoriadneho afektu. A to behom jednej hodiny v jednej miestnosti, sústreďujúcej sa na vyplavovanie vecí, ktoré sú v nich zakorenené a ktoré ich ťažia. Ironické, trefné, absurdné a pekelne zábavné! Ignorácia za scenár v rámci nominácii mi je nejasná. Z hereckých účastníkov potešili všetci - každému sa ušiel nejaký ten scenáristický bonbónik, ktorý ma odrovnal, no vyzdvihnúť musím Christopha Waltza, ktorý je jedným z najlepších hercov súčasnosti a zároveň novodobým De Nirom - kamenný v tvári, sarkastický, odmeraný a jednoducho nenapodobiteľný. Smiala som sa celú hodinu a nemohla prestať.(29.1.2012)
