poster

Bůh masakru

  • Francie

    Carnage

  • Německo

    Gott des Gemetzels

  • Polsko

    Rzeź

  • Španělsko

    Un dios salvaje

  • anglický

    Carnage

    (festivalový název)
  • Slovensko

    Carnage

Komedie / Drama

Francie / Německo / Polsko / Španělsko, 2011, 76 min

Režie:

Roman Polanski

Scénář:

Yasmina Reza, Roman Polanski, Yasmina Reza (divadelní hra)

Kamera:

Paweł Edelman

Producenti:

Saïd Ben Saïd

Střih:

Hervé de Luze

Kostýmy:

Milena Canonero
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Botič
    ****

    Někdo se modlí k Bohu masakru, já zas k Bohu komedie. Carnage je sic kratší než samotná divadelní hra, ale i tak Polanski přesně a hlavně trefně dávkuje humor, byť se z filmu vytratila jistá intimita a absurdita dotažená v divadelní podobě až na samotnou hranici únosnosti. PS: Jodie Foster a Christoph Waltz vládnou.(2.1.2012)

  • Matty
    *****

    „Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí. ___ Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.) Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější). ___ Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí. Apendix: Vzniknout později, dal by se Bůh masakru chápat také jako politicky nekorektní odpověď na Děti moje, film uhýbající před pravdou s takovým nasazením, že kdyby v něm došlo k sexu, jeho provozovatelé se i při tomto odhození civilizačních masek zřejmě budou modlit (další z Alanových trefných poznámek). 90% Zajímavé komentáře: POMO, SarumanKo, ScarPoul, Triple H, MrPierc(28.1.2012)

  • Gilmour93
    ****

    Snobství, přetvářka, šovinismus, arogance, kariérismus, deprese, cynismus, upjatost, materialismus. Nejdříve stavební pilíře západních hodnot, nyní prostředky k jejich devalvaci.. Bravo mistře, jeden pogrcaný Kokoschka a nastupuje spirála reflexe. Ten pobyt za neviditelnými mřížemi vám jen prospěl..(9.5.2012)

  • xxmartinxx
    ****

    Velmi zábavné a skvělé obsazené. Nehraje si to na novou Virginii Woolfovou, přesto (nebo právě proto) to tak skvěle funguje.(17.1.2012)

  • Tosim
    ****

    Krize středího věku a západní civilizace v klasickém, pomaleji se odvíjejícím vyprávění, s buranským Reillym, cynicky zaneprázdněným Waltzem, Winsletovou s precizně vyslovovanou dikcí a ne moc sexy, o to zapálenější Fosterovou. A tympány Alexandra Desplata se zatím rozhodně neoposlouchávají. 90%.(9.2.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace