poster

Bůh masakru

  • Francie

    Carnage

  • Německo

    Gott des Gemetzels

  • Německo

    Der Gott des Gemetzels

  • Polsko

    Rzeź

  • Španělsko

    Un dios salvaje

  • Slovensko

    Carnage

  • Velká Británie

    Carnage

    (festivalový název)

Komedie / Drama

Francie / Německo / Polsko / Španělsko, 2011, 76 min

Režie:

Roman Polanski

Scénář:

Yasmina Reza, Roman Polanski, Yasmina Reza (divadelní hra)

Kamera:

Paweł Edelman
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Aluska88
    ****

    Herecké výkony "par excellence" ve filmu Romana Polanského, který nám ukazuje, jak jednoduše se může (ne)povinná "zdvořilostní" návštěva u zcela neznámých lidí zvrtnout. Snad nikdy jsem neviděla film, kde by bylo tak jednoduché a zároveň tolik obtížné odejít z něčího bytu:) Zpočátku nepatrné detaily v rozhovorech obou stran postupně nabývají na intenzitě a postupně gradují do okamžiku, kdy je vyhrocený konflikt nemožné oddálit, či se mu snad vyhnout. Poté nastává pravý opak slušné společenské návštěvy. Skutečný konverzační "masakr", v němž se boří hranice správného jednání, zdvořilého a slušného chování, zásad morálky a společenských konvencí. Ten den každý něco ztratil. Jodie Foster ztratila nervy, Kate Winslet hrdost, Christoph Waltz mobilní přístroj, a John C. Reilly přišel o pár lahví dobrého alkoholu. Snad jen ten křeček z toho vyšel nejlépe:)(1.3.2015)

  • Enšpígl
    ****

    Já mám docela slabost, když se napíšou exluzivní dialogy, podepíše se pár talentovaných herců, vezme se kamera a udělá se invaze do ateliéru a vznikne film jak víno. Tyhle filmařský maximální minimalismy jasně oddělují umělecké zrno od umělekých plev. Zdejší herecká sestava je rozkošná a každej přidává do kvalitního celku poměrně rovným dílem, ale pokud jde o mě vítězem je Christoph, jeho telefonování mě zabíjelo. Docela by mě zajímalo, jak to vyřešili v Činoherňáku.(10.2.2015)

  • Radek99
    *****

    Bravo, pane Polanski, postupné odhazování společenských masek očistilo nánosy kultury až na samu dřeň zvířecího v nás. Tahle ,,archeologická" metoda pomohla tvůrcům (spolu s Polanského adaptováním divadelní hry sem nutno přičíst autorku předlohy, francouzskou dramatičku Yasminu Rezaovou) pod vrstvami ,,superega" nalézt podstatu všech lidí, ať už se jejich ego dovedně maskuje za liberála, humanistku, příkladnou matku, právníka, či třeba křesťana a charitativce. Všichni jsme jedna tlupa, ta paleolitická... Zajímavé komentáře: Matty :-)(22.3.2012)

  • Matty
    *****

    „Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí. ___ Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.) Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější). ___ Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí. Apendix: Vzniknout později, dal by se Bůh masakru chápat také jako politicky nekorektní odpověď na Děti moje, film uhýbající před pravdou s takovým nasazením, že kdyby v něm došlo k sexu, jeho provozovatelé se i při tomto odhození civilizačních masek zřejmě budou modlit (další z Alanových trefných poznámek). 90% Zajímavé komentáře: POMO, SarumanKo, ScarPoul, Triple H, MrPierc(28.1.2012)

  • nunka
    ****

    Divadelno-filmová jednohubka. Kvarteto hercov 80 minút trčí v jednej miestnosti a divák sa pri tom nenudí. Vďaka šikovne nasnímaným scénam a výborným hereckým výkonom sú konverzácie plné silných emócií a malý priestor ponúka prehliadku štyroch charakterov. Arogantný Waltz, temperamentná a falošná Winslet, hysterická a labilná Foster a latentný agresor Reilly. Dynamika filmu sa variabilne mení a racionálne úvahy postáv šikovne striedajú iracionálne reakcie. Film je ako celok súdržný, vkusne zrežírovaný a vzhľadom k stopáži a ponúknutému obsahu efektívny.(16.2.2012)

  • - Role Johna C. Reillyho byla nejprve nabídnuta herci Mattu Dillonovi. (VášaVF)

  • - Kate Winslet a Jodie Foster získaly za snímek nominace na Zlatý glóbus. (Langy10)

  • - Podle původní francouzské verze zrežíroval Ondřej Sokol „Boha masakru“ v Činoherním klubu v Praze, kde byl s velkým úspěchem pravidelně reprízován od premiéry v roce 2008. (=woody=)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace