poster

Bůh masakru

  • Francie

    Carnage

  • Německo

    Gott des Gemetzels

  • Německo

    Der Gott des Gemetzels

  • Polsko

    Rzeź

  • Španělsko

    Un dios salvaje

  • Slovensko

    Carnage

  • Velká Británie

    Carnage

    (festivalový název)

Komedie / Drama

Francie / Německo / Polsko / Španělsko, 2011, 76 min

Režie:

Roman Polanski

Scénář:

Yasmina Reza, Roman Polanski, Yasmina Reza (divadelní hra)

Kamera:

Paweł Edelman
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Tuxedo
    ****

    Bravurně napsané, vystavěné i odehrané (u mě kraluje Jodie Foster, v těsném závěsu opět labužnický Christoph Waltz), již dlouho jsem se tak upřímně nepobavil. K dokonalosti shází jen fakt, že to celé jen klouže po povrchu a ty nejupřímnější pravdy, hluboko ukryté v myslích postav, zůstávají netknuté. Ve snaze rozkrýt na rozličné čtveřici postav (každá s naprosto rozdílným postojem k otázkám genderovým, morálním, víry, životního stylu, manželství, úcty apod.) kus pravdy o nás samých, naší přetvářce a nemilé skutečnosti, kterou se touto přetvářkou snažíme zakrýt, je Carnage spíše na půli cesty než na jejím úspěšném konci. Kdo se bojí Virginie Woolfové? se tedy o své místo bát zatím nemusí. Carnage nikdy nevybočí z lehkovážného ranku činoherní komedie a nikdy neodkryje veškerou špínu za nehty postav, nikdy nenechá své postavy plně vykvést (opilecké monology končí příliš brzy) ani je vážně se pozastavit nad absurditou situace a pojmenovat stav věcí, jak jej skutečně cítí.(29.12.2011)

  • genetique
    ****

    Štyri osoby, jedna izba. Niečo podobné sme tu mali pár rokov dozadu v podobe filmu Closer. Polanskeho film oproti nemu stráca v trošku zdĺhavých scénach, ktoré mali byť podľa mňa trošku šťavnatejšie a štipľavejšie od začiatku. Pomalé budovanie atmosféry a ticho pred búrkou je samozrejme neodmysliteľná súčasť scenára, ale kým sa dej dostane do skvelého búrlivého finále, nie je to to pravé orechové. Herci bezpochyby oscarové výkony, réžia trpezlivá a nápaditá, ale nespokojnosť s úvodom ma odradila. Určite by som si toto predstavenie pozrel na divadelných doskách. 75%.(6.5.2012)

  • Jara.Cimrman.jr
    ****

    Až ke mně někdy dorazí nějací solidní rodiče s touhou vyřeštit konflikt našich dětí, tak je s radostí poženu býkovcem až do teplých krajin. Již jsem totiž obeznámen s tím, jak se může zvrhnout řešení neškodné pojistné události. Z počátku to byla nuda pro čtyři, ale postupně se začaly obnažovat charaktery a já jsem se najednou přistihl, že vybuchuji smíchem při každém zazvonění mobilu pana Cowana. Obvykle herecké výkony nehodnotím, ale Christoph Walz mi připadal naprosto vynikající, když proti třem přetvařovačům nasadil svůj výraz "Dobrý den, netěší mě, vůbec mě to nezajímá, jsem tu na nátlak ženy, dejte mi najíst a netahejte mne do toho", který mu vydržel až k poklidnému vychutnávání osmnáctileté whiskey v době, kdy ostatním praskaly nervy. Obvykle mne kecací filmy z jedné cimry moc nebaví, ale tentokrát jsem se pobavil.(30.1.2013)

  • Arbiter
    ****

    Lidská společnost je hrozně stresující záležitost... Chcete se požitkářsky zhádat? Bůh masakru je výborný startér. Doporučuju. Škoda úletů k pseudofilosofii. Obecně si mikropříběh z obýváku snad každý dokáže zasadit sám.(10.11.2012)

  • Matty
    *****

    „Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí. ___ Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.) Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější). ___ Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí. Apendix: Vzniknout později, dal by se Bůh masakru chápat také jako politicky nekorektní odpověď na Děti moje, film uhýbající před pravdou s takovým nasazením, že kdyby v něm došlo k sexu, jeho provozovatelé se i při tomto odhození civilizačních masek zřejmě budou modlit (další z Alanových trefných poznámek). 90% Zajímavé komentáře: POMO, SarumanKo, ScarPoul, Triple H, MrPierc(28.1.2012)

  • - Herci film dva týdny zkoušeli, kvůli čemuž se museli naučit celý scénář podobně jako protagonisté v divadle. (NEfilmarka)

  • - Podle původní francouzské verze zrežíroval Ondřej Sokol „Boha masakru“ v Činoherním klubu v Praze, kde byl s velkým úspěchem pravidelně reprízován od premiéry v roce 2008. (=woody=)

  • - Postavu Zacharyho, malého útočníka, ztvárnil Elvis Polanski, syn režiséra filmu Romana Polanského a herečky Emmanuelle Seigner. (alyne)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace