Perverzní průvodce ideologií

Mno, tady jsem trochu v rozpacích. Zpracování se mi poměrně líbilo, protože si dokument bere na paškál mnoho filmů, klipů a postřehů a hluboce je dokáže analyzovat po významové stránce, kterou leckdo na povrchu nemůže odhalit. Ale zde je i vlastně kámen úrazu. Tohle ideologické pitvání mi přišlo místama opravdu zajímavé, až si člověk kolikrát řekne, že něco na tom bude, ale povětšinou jsem měl z toho pocit, že pan Žižek poukazuje na věci a souvislosti, které tam vnímá jen on sám. Nedokázal jsem se po celou dobu do toho "dostat" a celkový dojem spíše zklamání, ačkoliv mám pro tenhle typ dokumentů opravdu velkou slabost. (14.08.2013)

Po prvom perverznom sprievodcovi som z nepochopiteľných príčin absolvoval aj sprievodcu ideológiou. Dokázal som to, ale vôbec nie som na to hrdý. Dokonca som získal alergiu nielen na jeho nezabudnuteľnú angličtinu a rozhadzovanie rukami, ale aj na donekonečna sa opakujúce utieranie si nosa. Vlastne na všetko. Ku koncu som sa už prestával ovládať, lebo ten príval blábolov bol neznesiteľný. Gratulujem Slovincom, že si ho nezvolili za prezidenta. (11.01.2023)

Zpočátku mi to přišlo stejně brilantní jako PERVERZNÍ PRŮVODCE FILMEM, ale ke konci už jsem se skoro nudil. Na Žižekova Průvodce ideologií jsem se hodně těšil, protože mě první zmíněný dokument hodně nadchnul. Tento novější počin ale nakonec vnímám o poznání víc vlažněji, nesednul mi tak úplně výběr filmů, na nichž byly demonstrovány autorovy myšlenky, ani některé autorovy teze, které vnímám, řekněme, jako docela sporné. (Nemluvě o tom, že na nich nevidím v podstatě nic kontroverzního - vždyť si dnes může každý hlásat do světa co chce, a nikoho to už ze židle moc nezvedne; jediné, čím by snad mohl Žižek trochu provokovat, je jeho příchylnost k Marxovi). Zatímco u staršího filmu jsem měl mnohdy pocit myšlenkové svěžesti a informačního přínosu Žižekových myšlenek, zde jsem se často neubránil pocitu, že slyším teze, které již znám odjinud a které mi zrovna dvakrát objevné nepřijdou. Snad je to i tím, že mě tematika ideologií nikdy moc nebrala, ale za sebe nemám problém napsat, že tento počin představuje ve srovnání se svým starším bratříčkem citelný sešup dolů po všech stránkách. Jako netradiční komedie pro intelektuály to však přesto stále funguje více než dobře. (07.03.2014)

Metafyzika kindrvajíčka mi přijde o něco méně zajímavější, než když Žížek rozebíral pouze filmy. Navíc je zajímavé, že jeho přízvuk je po deseti letech ještě silnější, než byl dřív (ne že bych to promítal do hodnocení). Asi se z toho člověk moc nedozví nového, ale jako utříbení myšlenek, proč ne. Navíc Žížek je spíš takový filozofický bavič, takže mi ani nevadí, že někdy se pohybuje na hranici banality. Přirovnání pražského jara ke Cameronově Titaniku mě zaujalo asi nejvíc. (28.11.2013)

Tak. A teď to ještě nějak zpracovat… Excentrickému Slovinci neupřete jedno – dovede unikátně přeložit suchopárnou, nadosobní a pohříchu nepopulární látku do zábavného jazyka, jemuž není těžké rozumět. Riziko přílišné banalizace visí ve vzduchu a některá přirovnání jsou na hraně, ale i o tom je role kritického diváka (zde více posluchače), k němuž se Žižek hlásí. Aby bylo jasné – opět ztěžuje přijetí myšlenek nekonečným vršením a odbočkami na pět minut, ač od Perverzního průvodce filmem učinil jistý pokrok. Krátké úseky ticha a vydechnutí jsou opravdu namístě. Druhý zvrácený výlet byl zahájen nekompromisně. Žižek v „metodologickém úvodu“ zahlásil, že nechtěné ideologie se nezbavíme, neboť jsme její součástí, žijeme jí a živí nás (nepřímo tím přitom relativizuje tradičně negativní konotace toho slova). Vzápětí nás ujistil, že podobný únik ani není v našem zájmu, protože touha toužit probíhá jako nekonečná směna. Právě ekonomické pojmy, jimiž označuje systémy hodnot (církev-instituce provádějící výhodný „deal“ se svou ovečkou) boří poslední zbytky ideálů a vytváří pole pro odvážné a neodolatelné interpretace. Pro českého diváka je zvlášť vzrušující konstrukce nárazu ledovce a vyrušení milenců v Titanicu, který Žižek aplikoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Zní to šíleně, je to náramně přesné. Tento příklad zastupuje to nejplodnější i nejproblematičtější z Žižekova nazírání na ideologii. Když aplikoval psychoanalytický náhled na film, byl v jistém směru nad dějinami, čili nadčasový. Platnost zdejších analogií však může být oprávněně odvozena od současných témat. A otázka zní, zda jsou opravdu přelomová či poněkud nadsazená nedostatečným odstupem (například pasáž o rabování ve Velké Británii). Narážím na to, že některá aktualizační napojení je možné snadno vyvrátit (Taxikář a nechtěná intervenční role USA v současném světě), protože z nich příliš čpí předem modelovaná odpověď. Otevírá se v nich současně prostor pro angažovaný postoj, který pokládám za nejdůležitější hodnotu celého dokumentu. Žižek obnažil vše možné i nemožné, zostudil důstojné hodnoty i si utahoval z reklam na Coca Colu, aby nakonec vznesl pevný a radikální apel. Kdo by „legračně mluvícího“ Slovince obvinil z absence názoru a podrývání všeho a všech (dokonalá byla pasáž o ateistech), zcela by se mýlil. Tohle byl úderný a mimořádně účinný pamflet. Odpůrce nebude hledat obtížně, což je mu jedině ke cti. (MFFKV 2013) (01.11.2013)