Vlk z Wall Street

Tři hodiny vydestilované esence amerického snu. Metafora naší mezní doby. Nectnosti kapitalismu v kostce. Instantní podoba celého ekonomického systému. Satirická a komediální obdoba Až na krev. Scorsese jakoby točil jakýsi temný filmový pohanský rituál oslavující modlu Materialismu a vyvolávajícího ducha Kapitalismu. Neskutečně halucinogenní jízda, kdy snad poprvé někdo trumfl vrcholně bizarní Strach a hnus v Las Vegas. Naprosté popření Maxe Webera, anebo důkaz o tom, jak dlouhou cestu ušel kapitalismus od dob souznění s protestanskou morálkou. Až amorální fascinace extrémním individualismem. Antihrdinství. Oslava chamtivosti, bezohlednosti, sobectví. Přesto silná reflexe ničivosti tohoto stavu. Filmový zážitek. Životní role Leonarda DiCapria. Jeden z nejlepších filmů Martina Scorseseho. Jeden z nejlepších a nejsilnějších filmů celé poslední dekády... etc. etc. (16.01.2014)

// Miluju to Martyho poselství, vlastně jediné, co si na konci filmu musíte rozhodnout je toto: Buď jste zmrdi, kradete a válíte se v penězích - nebo jste podctiví chudáci a potí se vám koule v sockách. Nic jiného z toho vyvodit nelze a upřímně, jsem s tím smířen. To podstatné je, že jsem si odseděl tři hodiny v kině, při kterých jsem se neustále smál, zíral s pusou dokořán, na to, co se to tam sakra stále děje a celou dobu se královsky bavil tím vším, co mi Scorsese ukazoval. Tohle rozhodně nebyla poslední projekce, Vlk bude nepochybně patřit do top mých letošních filmů a nominace na Oscara jsou právem zasloužené - zbývá jen nějaké proměnit. (17.01.2014)

Podle mého je sice u Vlka z Wall Street nabíledni srovnání se slavnými opusy Martina Scorseseho Mafiáni (1990) a Casino (1995), ovšem toto srovnání lze následovat nejen v pozitivním definování Vlka z Wall Street jako podobného oběma zmíněným, nýbrž i v negativním definování Vlka z Wall Street jako jim nepodobného. Tato nepodobnost mu pak snad může zajistit pozitivnější přijetí i mimo okruh filmových fanoušků, skrze tuto nepodobnost jej lze kritizovat jako významově problematický, a zároveň se dá skrze tuto nepodobnost hodnotit jako velmi odvážné umělecké dílo. Více v mé analýze zde, pokud by to někoho zajímalo. (18.01.2014)

(1001) Můj první odchod z promítání, myslím, že ani ne po deseti minutách. Jediný důvod, co by mě udržel po celou dobu stopáže v kině, by byl ten, kdyby mi někdo zaplatil za to, abych se dívala. Hlavní hrdina by asi byl pyšný. --- A když už jsem se tedy musela dívat až do konce kvůli 1001 seznamu, tak jen jednotlivé postřehy: Bože, sexy nahaté ženské jsou nechutné. Leonardo je hodně oranžový. Líbil se mi ten pán, co vyráběl ty boty, protože vypadal úplně přesně jako moje první a nejzásadnější láska. Tento fakt mě trochu rozptýlil na prostřední hodinu nebo dvě, ale nějak tuším, že jsem o mnoho nepřišla. Vedlo to ale k myšlence, že vlastně nevím, o čem to je. O čem to je? Jako jedinou scénu s přidanou hodnotou jsem ohodnotila Leonardův trip z country klubu domů s hlubokým posláním, které požaduje přemožení všech tělesných, fyzických, psychologických a metafyzických překážek. Spolužáci se mě v diskuzi po mém tvrzení, že mě nebaví takovéhle věci, ptali, co mě teda baví. Odpověděla jsem, že upíři a čarodějnice. Možná tedy přece jen nejsem intelektuál. Kdo ví. Každopádně mi vadí, že nezúčastněnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že ten film devalvuje význam slova cool, které jinak sama ráda používám, a také že v drtivé většině případů Scorsese používá humor úplně jinak, než jak humor chápu já. (19.05.2014)

Scorsese se umělecky vrátil do 90. let, kdy dramatické scény prokládal popovými klasikami, své hrdiny morálně nesoudil a vše to zabalil do tříhodinového celku, ve kterém ani jedna scéna nenudí. Film roku, který by si Oscara pro nejlepší režii, scénář, film a herce v hlavní roli zasloužil mnohem více než letošní favorit 12 Years a Slave. (20.01.2014)