Život v jednom dni

Rozhodně zajímavý nápad a originální realizace. V konečném důsledku příjemná sonda do života stovek lidí po celém světě, která s nadhledem ukazuje nejen kulturní rozmanitost ale i rozdílnost našich životů. Místy sice trochu mimo, ale vzhledem k faktu, že obsah je tvořen videopříspěvky uživatelů, tento fakt pominu. (05.11.2011)

Nápad je dobrý, ba skvělý, ale proč je to zpracování tak.. jak to říct.. uslintané? Dětičky, zvířátka, mláďátka, lovískování, svatbičky, příchod na svět.. nádhera. Chvílema jsem měl co dělat, abych udržel večeři v žaludku a po hodině přestal riskovat a tuhle slátaninu vypnul, ač to dělám opravdu velmi zřídka. Šmírování některých exhibicionismem posedlých lidí mě fakt moc nebere - natočit telefonický coming-out své babičce nebo vyznání se z lásky ke své lednici na video a vystavit ho prostřednictvím youtube milionům lidí může být možná zajímavé pro dotyčného (ač to tedy moc nechápu..), nikoliv tak divácky atraktivní pro mě. Možná se tu taky projevuje moje dlouhodobě zakořeněná antipatie vůči pořadům typu Neváhej a toč!, na nějž jsem si nejednou vzpomněl, ale i jeho rozšířená, celovečerní verze mě úplně minula. Soudobá tříminutová kultura je zde koncetrována v neskutečně lepkavé hmotě. Neřikám, že se na videa na internetu nedívám (nebo snad někdy nejsem sentimentální), ale takto účelové nahrání a sestříhání do hodinu a půl dlouhého filmu a zejména způsob výběru a zřetězení se mi pranic nezamlouval. Snad bych byl i umírněnější a podržel trochu svůj cynismus na uzdě, kdyby ve filmu byla obsažena aspoň nějaká myšlenka nebo posleství, ale tohle? Jestli se ovšem objevila v mnou neviděné poslední půlhodině, tak se omlouvám. Děsim se, až někoho napadne zfilmovat facebook. PS: názor ostatních a jejich zalíbení v tomto snímku samozřejmě respektuju. (10.07.2011)

Life, I love you. Emocionální masáž pro generaci YOUTUBE aneb jíst meditovat, milovat v jednom dni ve snímku, který dokáže vyplavit tolik endorfinů a emocí všeho druhu jako už dlouho žádný. Mnoho chutí, barev a nálad na ploše 95-ti minut připomínající (v tom nejlepším slova smyslu) natažený konec 127 hodin nebo podobně laděný krátkometrážní Where the hell is Matt. Nejoptimističtější kousek široko daleko. Ačkoliv se může zdát, že emoce ždímá prvoplánově za pomocí dobře zvolené hudební stránky. (06.07.2011)

Nemyslim že byly potřeba housle u scény s lampionama ani tisíc pohledů na bosý nohy atp. Mohlo se tam vejít místo toho pár záběrů z Ruska nebo Japonska místo všude Američanů a housle, pokud byly nutné, mohli vrazit tomu chytrýmu kovbojovi co se bojí politiků. Proč nás musej chtít všichni pořát dojímat když neni přece každá minuta v životě dojemná. Když se vám chobotnice přicucne na ruku tak jí máte chuť zabít, ne se na ní blaženě usmívat. Ale převaha dobrých, účelných záběrů mě obměkčuje. Bylo to vtipné. Ehm.... mělo to být vtipné?:D (11.03.2012)

Tak nějak podvědomě jsem věděla, že to asi nebude nic pro mě. Zvědavost ale vyhrála. Nikdy jsem nechápala jak může někdo sedět a hodiny si pouštět amatérská videa. Asi proto mě neoslovil ani tenhle experiment. Věřím, že na tom bylo hodně práce a nebylo lehké to takhle sestříhat. Přesto tenhle projekt nevnímám jako film..a už vůbec ne jako film, který by měl jít do kina. (26.08.2011)