Královna a kardinál

Historická freska s velmi věrným zobrazením královny Anny a kardinála Mazarina / - víte Vy, že nikdy nebyl vysvěcený na kněze ? / ..... Nečekejte třaskavou akci, či dobrodružství. Je to ale přesný obraz francouského kompromitujícího dvora ve výtečném kostýmním provedení. Pohoda, napětí, ale i laskavost. (22.03.2012)

V husté síti intrik se trochu ztrácel samotný příběh. Kromě toho mě žádná z postav nedokázala zaujmout natolik, aby mi na ní záleželo, přičemž především kardinál Jules Mazarin ve mně záhy probudil mírnou averzi, která se zvyšovala přímo úměrně s přibývajícími minutami. Příjemné zpestření poněkud nezáživného vyprávění přišlo až ve druhém díle spolu s mladým králem Ludvíkem XIV. Sice se vůbec nepodobal malému chlapci Ludvíku XIV. (ani zralému muži Ludvíku XIV., který se mihl v úvodu a v samotném závěru vyprávění), ale vnesl do děje alespoň trochu svěžího vánku a jeho láska ke kardinálově neteři Marii Manciniové představovala milou a zároveň dojemnou epizodu. Dále musím konstatovat, že filmový štáb měl patrně k dispozici značně omezený rozpočet a tím pádem i značně omezený počet komparzistů - ale to je to poslední, co bych chtěla rozebírat. VELICE slabé 3* (13.07.2011)

Příjemný historický film. 1) Televizní film se vždy bude potýkat s rozpočtem a musí být víceméně založen na dialozích. Pokud ovšem si autoři vezmou za cíl ságu plynoucí v rozmezí dvaceti let, pak nemohou stačit ani tři a půl hodiny. Z uvedených premis vyplývají i hlavní nedostatky filmu - mnohé je v něm jen naznačeno a divákovi neznalému historie je tedy téměř nečitelné. Přímo úsměv vyvolávají opakovaně nasazované záběry exteriérů či celá "lidová" pekařská linka, snažící se o zřejmou nemožnost - prorvat klasickou televizní inscenaci někam do blízkosti svých bohatších bratříčků z filmové branže. 2) Na druhé straně srovnání dvou mileneckých vztahů snímku dodalo až jakési zdání filosofické hloubky. 3) Přidejme příjemné herecké výkony, nenudný scénář a uměřenost v přizpůsobování dialogů dnešní době (věc u dějepisných snímků poměrně vzácná) a všeobecně historickou když ne věrnost, tedy alespoň nedostatek zřejmých kiksů (na rozdíl od běžné americké produkce) a dostaneme příjemný zážitek...přinejmenším pro diváky, kteří mají rádi dějiny. (21.12.2010)

Neurazí, ale ani nenadchne. Někdejší nezničitelná princka Fantaghiró, Alessandra Martines, hraje docela dobře a na roli královny se určitě hodí. Scénář je trochu překombinovaný: kdo se trochu nevyzná v historii, zvláště té francouzské, může ztratit nit a pak už se nechytí. Ještě že ve Francii mají tolik historických lokací, protože produkce do filmu moc neinvestovala: digi triky působí hodně amatérsky a zmateně pobíhajcí nešťastníci narvaní do historických kostýmů (jinak se tady komparzu nedá říct), kteří vrhají odskakující gumové "kameny" se postarají o nechtěně humornou vložku v jinak vážně pojaté romanci. (13.07.2011)

Stačí si přečíst Dumasovy Tři mušketýry pod dvaceti letech, abyste věděli, o čem film zhruba tak je. Předem říkám, že je určen milovníkům historie, té francouzské především. Někdy totiž není jednoduché orientovat se v postavách a intrikách. Ale tak to skutečně bylo i na francouzském královském dvoře. Po shlédnutí filmu musíte před kardinály Richelieuem a Mazarinem skutečně smeknout, když se v takové motanici vyznali. Z hlediska historie si nelze moc stěžovat. Postavy jsou líčeny tak, jaké ve skutečnosti byly. Historické události jsou také líčeny přesně, až na to, že film z nedostatku financí nedokáže poskytnout úplný obrázek Frondy. To nebylo jen pár vojáků bojující na jednom plácku v Paříži s kdejakou lůzou a pak jen spousta a spousta dialogů. Za občanských válek se sice mluví, ale obvykle spíše prostřednictvím obnažených čepelí a naládovaných bambitek. Ale to už je prokletí TV filmů. Asi jediné, v čem by se divák historie neznámý neztrácel, jsou dva milostné vztahy - mezi Annou Rakouskou a Mazarinem a Ludvíkem a Mazarinovou neteří. Ale ty samy o sobě nestačí, bez všeho ostatního můžou nanejvýš tak nudit. Spousta lidí film označí za nudný. A přitom herci podávají solidní výkony (potěšila mě zvlášť Alessandra Martines, konečně si jí také mám možnost pamatovat jinak, než jako princeznu Fantaghiró). Vcelku tak vše sedí do přesného obrazu francouzského královského dvora 17. století. A jako na takovou se na snímek musí pohlížet. Když nebudete čekat nějaké bitevní scény a kdovíjakou akci a možná si i něco načtete, určitě budete potěšeni. (10.06.2012)