Milovaní

Dvě a čtvrt hodiny sledovat pestrý sexuální život několika dospělých a patrně i inteligentních lidí, kteří se k tomu ještě vzájemně chtějí anebo nechtějí anebo vlastně ani nevědí, zda opravdu chtějí nebo nechtějí. A do toho se v dost zbytečných písních dovídat moudra, že je lepší být milován než milovat nebo že je dobré být věrný. Zatraceně promarněný čas. Ta jedna hvězdička je tak akorát za Chiaru Mastroiani. Ne za její roli nebo herecký výkon, ale za její osobitý půvab. (25.11.2011)

Tu pravou lásku potkáme jen jednou za život. A pokud ji ztratíme, zvládneme žít dál, ale nezvládneme se pohnout z místa. Opravdu krásný film. Depresivní a přitom tak milý, s pravou francouzskou lehkostí a šarmem. Hudba je nádherná a pro mě se stane srdcovou záležitostí stejně jako třeba Amélie z Montmartu. Chiara Mastroianni je okouzlující žena, herečka a zpěvačka. Jedna výtka - škoda, že to nemá příjemnější stopáž, je to místy maličko utahané. (25.11.2011)

Víc sexu, míň dramatu oproti Písním o lásce. Zajímavé bylo cestování časem i světem, rok '68 optikou Francouzů, hudba a hlavně ten propletenec vztahů, omylů, kroků vedle a naivních zamilování se. Ale to nejdramatičtější vlastně vyšlo naprázdno. Je vidět, že Honoré měl na projekt mnohem víc financí, takže film protáhl (dvě a čtvrt hodiny jsou na tenhle žánr moc) a výtvarnou stránku dovedl k dokonalosti. O něco lepší byly drsnější, lidštější a možná amatérštější Písně o lásce, ale opravdu jen o kousek. Ovšem když píseň o Praze (jakkoli smutnou) složí někdo jako Alex Beaupain, tomu se říká pocta. Les Bien-aimés je jeden z mála romantických filmů, který dokáže říct I don't love you, a myslet to vážně. (26.11.2011)

Oproti velmi povedeným Písním o lásce je nejnovější film dvojky Honoré-Beaupain dost podstatný kvalitativní sešup. Řekl bych, že tahle francouzsko-česko-britská polévka je hustší než boršč a přitom chuťově plytčejší než tofu... Pár osobních dojmů: Do skoro dvouapůlhodinového filmu nacpat tolik vedlejších dějových linek a přitom ani jednou z nich pořádně nezaujmout, je docela výkon. A nic na tom nezmění ani to, že se film má odehrávat v průběhu padesáti let. Vedle Paříže se na chvíli ocitneme v Praze, Londýně a New Yorku, stihneme "naši" srpnovou okupaci i nálety 9/11, nahlédneme pod pokličku nevázané promiskuity, nejběžnějších sexuálních orientací a pohlavních chorob, poslechneme si pár písniček o lásce a... konec... Tolik řečí a tak málo emocí. Slibované melodrama, slibovaná elegie na ženskost a vášeň se rozpustili v chaotickém míchanci bez silného jednotícího motivu. Zážitek se redukoval na ojedinělé scény, které aspoň na chvíli dávaly zapomenout, že osudy jednotlivých postav jsou nám vlastně zcela lhostejné. Přitom stačilo (podobně jako např. v Písních o lásce) zkrátit stopáž o 40 minut a zaměřit se skutečně pouze na vztahy hlavních postav, které by byly propracovanější - např. na úkor nepotřebných úliteb Formanovi ve formě odkazů na okupaci ČSR či na úkor ne úplně smyslné epizody s Hendersonem. Pocit nostalgie nevyvolám tak, že na diváka chrstnu tisíce detailů a epizodek a celé to zakončím rádobyefektním návratem na stejné místo o padesát let později... Velké zklamání. (08.12.2011)

Nejen vyznění snímku je nejasné, ale i jeho myšlenka balancuje a neví, kam se přiklonit. Celou dobu sledujete film, kde si to rozdává každý s každým. V podstatě je zde řečeno, že je jedno, že milenci k sobě chovají jen minimální city. Na konci ale Deneuve vyhopsá do schodů a pronese "hlubokou" myšlenku, že důležitá je hlavně láska. Jeden výžlebt ale nemůže změnit něco, co do diváka hustil už více než dvě hodiny předchozí děj. (30.05.2012)