poster

Hněv Titánů

  • USA

    Wrath of the Titans

  • USA

    Clash of the Titans 2

    (neoficiální název)
  • Španělsko

    Ira de titanes

  • Slovensko

    Hnev titanov

Akční / Dobrodružný / Fantasy

USA / Španělsko, 2012, 95 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Superpero
    ***

    Perseus a Hochštapler mlátí potvory všech velikostí, aby na konci zabili tu úplně největší, která dělá stejný hovno, jak kraken. Příběh je naprosto debilní, ale ty bitky jsou fajn a koukat se na to dá. Je to ale horší než první díl a místama fakt nuda.(1.4.2012)

  • akisha
    ****

    Mnohem, ale mnohem lepší a zábavnější, než jednička. Kronos je totiž úber záporák a dokonce z něj částečně jde i respekt (v povedeným konečným zúčtování). Co se bohužel nezměnilo, je absence charizma u Sama Worthingtona (ten záblesk v Terminátor Salvation byl - po zhlédnutí Avataru - zřejmě jen optický klam), vyvažuje to ale Rosamund Pike, tu ráda vidím všude. Taky se dá těžko uvěřit, že by se Liam Neeson nechal zachraňovat a nepokosil to všechno včetně Krona na jednu hromadu, ale budiž. A mohli změnit vizáž Háda, takovej hrbatej chcípač s mastnými vlasy, není divu, že to dál jak na vládce podsvětí nedotáhl. (A to Ralph záporáky přece umí, ale jeho Hádes spíš budí touhu hodit mu bůra na svačinu). Ani Édgar Ramírez jako Áres nebyl nic moc a srandovní zapojení Billa Nighy do jeho desetiminutové role potrhlého Hefaista, který působí jako vyšinutější bratr Brumbála, pobavilo. Oproti jedničce i tak obrovský posun do kladných vod a dá se kouknout i opakovaně. Na nic si nehrající zábavná jízda (ale zrod Afrodité z pěny v moři, vzniklé upadeným titánovským údem, to nám prostě neukážou).(27.2.2016)

  • Slasher
    ***

    V podstatě zbytečnost, ale proč ne. Nudnou první půlhodinu kompenzuje epická bitva na konec. Ujde, jako takový ten film když nemáte do čeho jinýho píchnout...(25.7.2014)

  • Dever
    *****

    // Distribútor: Warner Bros. // Počet premietajúcich kín v USA: 3,545 // Otvárací Víkend USA: $33,457,188 // Žijem pre vizualizáciu. Pre mňa rovnako úžasné ako prvý diel......(11.6.2012)

  • Shadwell
    ***

    Pár slov o tom, čím je Hněv Titánů zajímavý z hlediska hudby, v čem aktualizuje francouzského filozofa Bergsona, proč by se Nolanovi zamlouval Héfaistos a co za lekci dává film scénáristům (čtyři témata = čtyři odstavce). ____ 1, Je u hudby důležitější melodie, nebo harmonie? Většina lidi má pocit, že melodie. Dost patrné je to například z toho, jak se všude neustále vyzdvihují zpěvné a silné melodie, které chytnou už na první poslech, nebo slavné a zapamatováníhodné motivy či témata z hudebních soundtracků. Jenže vedle melodie (tóny hrané za sebou) máme v hudbě ještě harmonii (tóny hrané současně), která je minimálně stejně důležitá, ačkoliv se na ní běžně zapomíná a moc se nezmiňuje. Říkám to proto, že s harmonií na úkor melodie pracuje velmi důmyslně Javier Navarrete zrovna v tomhle filmu, neboť tu máme takřka jedinou silnou melodii zaznívající v tracku Wrath of the Titans, která je ovšem nesčetněkrát variována přes změny harmonie. Melodie je zkrátka pořád stejná. Určující je harmonie. Základní melodie je tak hozená do náležitě vzletné a optimistické variace při osedlání Pegase (track Pegasus, čas 1:30) či majestátním pochodu s obry na hřebenu hory (track The Orb, čas 0:45), nebo naopak zrychlena do nervní polohy při útěku z Labyrintu (track Perseus in the Labyrinth, čas 4:50) či úplně rozpuštěna ve zvucích a ševelících hlasech Tartarusu (track Zeus in the Underworld, čas 0:00). Čím vzletnější jsou tedy scény a čím více mají postavy prostoru, tím libozvučnější souzvuky skladatel používá (tercie, kvarty, kvinty, sexty), zatímco v Labyrintu nebo Tartarusu nastupují disonantní sekundy a septimy. V těchto interiérových lokacích jsou postavy buďto velmi stísněny jako v Labyrintu, nebo nějak omezeny jako uvězněný Zeus, a této stísněnosti odpovídá i harmonie, neboť v těchto momentech často nastupují disonantní shluky tónů na pomezí mezi hudbou a zvukem. Vtip je tedy hlavně v tom, že semknutým postavám v interiérech odpovídají semknutý tóny, zatímco prostorným pasážím v exteriérech dominují vzdálenější tóny. Viz vzájemný poměr frekvencí mezi základním tónem a disonantní sekundou dávající 9:8 (1,125) a vzájemný poměr frekvencí mezi základním tónem a libozvučnou kvintou dávající 3:2 (1,5). A jak známo, 1,125 < 1,5, jinak řečeno, semknutost < vzdálenost. Při rozpadnutí Poseidona je tak slyšet cosi velmi nelibozvučného mezi disonantním souzvukem, chorálem a hřměním, neboť postava je semknutá až do krajnosti, doslova se rozpadá dovnitř do sebe, zatímco při osedlání Pegase a epickém průletu nad otevřenou krajinou zaznívají uchu příjemné souzvuky. ____ 2, Potud k harmonii a nyní k melodii. Z hlediska melodie je příznačný hlavně onen již zmíněný majestátní pochod s obry na hřebenu hory ze 40. minut filmu nebo pochod družiny k Labyrintu ze 48. minuty, neboť v těchto pasážích zazní to nejlepší z celého soundtracku. Obě tyto pasáže čerpají z hlavní melodie, z tracku Wrath of the Titans, který staví na kmitajících smyčcích a průrazných žestích, zajímavé je ale to, že každá pasáž zdůrazňuje z hlavní melodie něco jiného: ta ze 40. minuty žestě, ta ze 48. minuty smyčce. Obě ty pasáže jsou ale silné nejen svým hudebník podkresem, ale i velkorysým vizuálem. Odstartoval to vlastně Peter Jackson prvním Pánem prstenů, kde v majestátních pasážích pochodující družiny braných z helikoptéry či jeřábu a doprovázených tím nejlepším, čí spíše nejpodbízivějším, čeho je skladatel vůbec schopen, ustanovil nový typ záběru, který se od té doby se stal ikonickým a který nemůže chybět snad v žádném podobně laděném filmu – objevil se ve Sněhurce a lovci, druhým Sherlock Holmesovi nebo tady, ale svou tradic má i v evropském filmu během pověstného tance smrti v Sedmé pečeti. Není to ale jen o hudbě, jak řečeno, jelikož ten záběr je epický i samotnou svou povahou, neboť tam je vše, co tam má být a pro co byla kinematografie vlastně stvořena – je tam pohyb lidí i pohyb kamery. Oba tyhle pohyby jdou ale navzdory své majestátnosti po očekávané trajektorii (lidé kupředu, kamera po kružnici), a možná proto je ten záběr tak výjimečný, protože je přes svou dynamiku a idylickou krásu předvídatelný a ustálený, neboť postava nemůže najednou zčistajasna zahnout nebo udělat něco neočekávaného, a totéž kamera. Jak poznamenal francouzský myslitel Henri Bergson v publikaci Čas a svoboda, krásu pociťujeme u pohybů, které jsme schopni nějak předvídat na základě toho, že pokračování je jakoby preformováno, předznamenáno v přítomném stavu těch pohybů - postrádají-li nahodilé čmáranice půvabu, je to proto, že neohlašují žádný pohyb, který má následovat. Dává-li půvab přednost křivkám před lomenými čárami, je to z toho důvodu, že lomená čára mění směr v každém okamžiku, zatímco u křivek je každý nový směr naznačen ve směru předchozím jako v případě očekávané trajektorie lidí a kamery během těchto ikonických záběrů na pochodující družinu. ____ 3, Hněv Titánů disponuje také celkem zajímavým herním konceptem, jelikož první půle připomíná RPGčko, zatímco druhá půle strategii. První půle tím dokonce navazuje na Souboj Titánů, který rovněž pracoval s RPG elementy (práce s předměty v inventáři, rozšiřování party o další postavy atd.). Zajímavé je ale hlavně to, že to překlopení zhruba uprostřed Hněvu Titánů ze zběsilýho RPG clickfestu do strategického taktizování na válečném poli skvěle symbolizuje návštěva Labyrintu v polovině filmu, kde prostě už nestačí jen máchat mečem jako při sejmutí Chiméry nebo při laškování s Kyklopy, ale je třeba začít používat hlavu. Navíc ta návštěva Labyrintu úžasným způsobem cituje Nolanův Počátek, ostatně Héfaistos ho navrhl, jak poznamená, tak, aby obelhával mysl, neboť mysl je ta nejlepší past. Obrovské pojízdné kvádry měnící Labyrint za pochodu si podle mě nezadají ani s poletováním Levitta po hotelu nebo nekonečnými paradoxními schody. ____ 4, To, co odlišuje dobrý film od špatného filmu, jsou v zásadě fungující postavy. Pokud nefungují postavy, nefunguje zpravidla ani příběh, a diváci pak bývají notně rozladění. Problém Hněvu Titánů je samozřejmě v tom, že tu postavy nefungují takřka vůbec. Vlastně se tu ani žádné takové (tj. realistické, sugestivní, plastické atd.) postavy potenciálně vůbec nevyskytují, za to se to tady hemží královnama (Andromeda, která připomíná ale spíš Afroditu), polobohama (Perseus, Agenor), bohama (Zeus, Poseidon), démonama, obrama, titánama atd. Některé postavy se dokonce neustále rozpadají a materiálně přeměňují. Pak ale není divu, že ten film příliš nefunguje, i když je sympatické, že na to svým příklonem k bohům, polobohům či monstrům už od začátku rezignuje a nic nekamufluje.(8.7.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace