poster

Sbohem, královno

  • Francie

    Les Adieux à la reine

  • anglický

    Farewell, My Queen

Historický / Drama

Francie / Španělsko, 2012, 95 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Morholt
    **

    Povedená dobová atmosféra, líbily se mi kostýmy a interiéry s exteriéry. Zaujmul i projev představitelky hlavní role, ale marná sláva - bylo to bezkrevné, chaotické a neschopné upoutat. kdyby jste se mě po deseti minutách zeptali, nedokázal bych si vybavit jedinou scénu. Škoda. 30%(7.4.2013)

  • Enšpígl
    ***

    Koukám, že poslední dny Marušky Antonešky byly plné stresu a obavy o holou existenci, joo to znám taky. Sice mě nechtěl lynčovat obyvatelé Paříže, alespoň zatím, ale složenky taky umí svoje. Jinak hodně keců, ale dobře se povedla atmoška versaillského dvora pár dní před tím než tam chudinská lůza začala dělat inventuru.(29.12.2013)

  • Pavlínka9
    ***

    Z filmu mám rozporuplné pocity, ale líbila se mi jednoduchost, jakým bylo dané téma pojato a syrovost, s kterou ukazoval život ve Versailles, jako prostředí zcela odtrhuté od okolního světa. Plakát tohoto filmu, na němž jsou dvě nádherné ženy, které spojovalo velice silné pouto a přátelství, to byl jeden z nejlepších a hlavně nejitenzivnějších momentů filmu. Čekala jsem co se stane ;) Pocity a myšlenky, které se odehrávaly v nitru Marie Antoinetty poslední dny jejího života (aniž by to věděla), jsou nám utajeny, ale její příprava na odjezd ze zámku mi připadala v určitém směru absurdní :D :D Ovšem pro lásku je člověk schopen čehokoliv, třeba se převléci do jiných šatů...(9.5.2013)

  • Terva
    ***

    60%(18.6.2013)

  • castor
    ***

    Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel.(13.5.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace