poster

Láska

  • Francie

    Amour

  • Německo

    Liebe

    (Německo)
  • slovenský

    Láska

  • anglický

    Love

Drama / Romantický

Francie / Německo / Rakousko, 2012, 125 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    ****

    Dlouhé statické scény bez hudby skládají příběh starého manželského páru, kterému do života zasáhne nemoc. Navíc jedinou vyhlídkou do budoucna je, že se vše bude stále zhoršovat až do trpkého konce. Haneke je opět nekompromisní, byť je tento film nejspíš divácky stravitelnější, než je u mistra zvykem.(29.3.2015)

  • bouncer
    *

    Hanekeho intelektuální lejno, které jistě rozpoutá spoustu diskuzí v kavárnách po celé Paříži a New Yorku. Co je na něm zvláštního? Nic. Nechci být za cynika, ale tady ani nebylo co hodnotit.(26.1.2013)

  • swamp
    ***

    Láska bez emocí - Haneke mě svým více než dvouhodinovým pseudoartem nepřesvědčil o tom, že není samoúčelné..(16.9.2013)

  • Flakotaso
    *****

    Měl jsem obrovská očekávání a navzdory tomu jsem byl na konci filmu naprosto spokojen - už jenom to potvrzuje, alespoň v mých očích, nejvyšší kvalitu nového Hanekeho snímku. Zvěsti některých lidí o tom, že mistr podlehl akademismu, se ukázaly jako naprosto liché - forma je opět stejně nekompromisní a nepodbízivá jako kdykoliv jindy a "akademismus" by se dal najít možná tak v tom nejobecnějším, samotném námětu, což je už z principu nesmysl. Jde totiž o to, že Haneke našel opět mezeru, prázdné místo ve filmové tvorbě. Myslím, že ještě nikdo nenatočil film o velmi starých lidech, u kterého nemá sebemenší chuť se smát ani velmi mladý člověk. Haneke absenci jakýchkoliv idealizovaných či prkenně odlehčených momentů zvýrazňuje záměrným a nečekaným přerušením klavírní hudby vždy, když začne znít. Divák se těší na odlehčení, zjemnění prožitku pomocí Schubertových osudových melodií - ale ne, není mu to dopřáno ani jednou. Tento velký režisér se totiž nikdy k žádnému poplácávání po zádech nesníží. (ps: docela mě mrzí, že drtivá většina filmových cen si všímá jenom Rivy a zcela opomíjí Tritignanta, který byl z mého pohledu ještě o kousek uvěřitelnější).(28.2.2013)

  • Jansen
    *****

    Láska je výjimečný a velmi subtilní film, který si neklade za cíl diváka emočně vykořisťovat. Haneke se zde nesnaží šokovat. Vzdává se pozice tvůrce pravidel, který může kdykoli přivodit dějový zvrat a pohrát si s očekáváním diváka. To ovšem neznamená, že zde opustil od svého autorského trademarku, kdy se snaží diváka co nejvíce konfrontovat s děním na plátně. Co se týká sebereflexivních impulzů, je Láska možná intenzivnější než všechny dosavadní autorovy filmy dohromady. ___ Jako herci na jevišti. _ Haneke zde uplatňuje opačný postup, než u svých předchozích děl. „Šokující“ moment zde přichází v samotném počátku filmu, zbývající stopáž filmu už pak diváka pouze uklidňuje a připravuje na nevyhnutelný konec, který je ukázán v prologu filmu. Jedná se o scénu, kdy se pracovníci sociální služby snaží dostat do zamčeného bytu a za všudypřítomného zápachu zde nachází mrtvou stařenu (Emmanuelle Riva) obsypanou květinami. Následuje hanekovsky typický záběr, prostřednictvím kterého znejišťuje diváka a naznačuje mu, že i on se brzy může stát aktérem filmové situace. Respektive přesahuje tak rámec pouhé fiktivní podívané. Jedná se o úvodní záběr z koncertu klasické hudby, kdy namísto muzikantů na jevišti sledujeme publikum. Mezi publikem zakrátko rozeznáváme mrtvou ženu z prologu a jejího muže (Jean-Louis Trintignant). Tento záběr se dá interpretovat dvojím způsobem. Jednak jako vztažení následujícího děje na samotné diváky, kdy se pozorovatelé stávají aktéry - smrt je nevyhnutelná pro každého. Jednak jako rozbití konceptu herectví – protaginisté budou muset podobnou situaci, jakou ve filmu pouze hrají, brzo řešit v reálném životě. ___ Tenkrát v Hirošimě _ Obsazení Emmanuelle Rivy (Hirošima, má láska, Alan Resnais (1959)) a Jeana-Louise Trintignanta (Moje noc s Maud, Eric Rohmer (1969)), coby tradičních představitelů milostných rolí, tuto interpretaci ještě umocňuje. V Hanekeho podání už to ale není konvenční obraz lásky spojovaný s mládím. Zde na konci kariéry se oba protagonisti potkávají, aby zahráli roli poslední. ___ Chlad prázdných pokojů _ Výběr interiéru pařížského bytu, kde se mimo úvodní scénu na koncertě odehrává celý film, výborně koresponduje s technickým provedením filmu. Obraz je mírně měkký, záběry dokonalé a bohaté, ale zároveň nijak výrazné aby na sebe zbytečně nestrhávaly pozornost. Jediné zvuky, které máme možnost slyšet, jsou pevně zakořeněné v historii bytu. Hanekeho styl je zde velmi úsporný a neposkytuje divákovi příliš explicitních motivů. Naopak ho spíše nutí ponořit se do sebe a zaplnit prázdný prostor vlastní sebereflexí. Stejně tak chování postav má stoický charakter. Rozhovory Trintignanta s dcerou se ve své strohé informativnosti spíše podobají pracovnímu pohovoru než rozhovoru otce s dcerou. Se svým údělem se zdá být navenek smířený, ale například jeho noční můra v první polovině filmu dokazuje, že situace jeho ženy ho velmi zasáhla. Ačkoli je interiér bytu přeplněn knihami, obrazy a dalšími uměleckými artefakty, ve skutečnosti působí velmi prázdným a chladným dojmem. Vysoké masivní dveře, rozlehlá vstupní chodba, ložnice a obývací pokoj s piánem kontrastují s malým prostorem kuchyně, která se zdá být srdcem bytu. Zde také hlavní hrdina nachází nejvíce vzpomínek na svoji ženu, a proto se tam také v posledních chvílích uchyluje. Kamera poté už zabírá pouze prázdné pokoje.(27.12.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace