사랑한다, 사랑하지 않는다
Come Rain, Come Shine
Obsahy(1)
Po piatich rokoch manželstva mu nečakane oznámi, že je s iným a sťahuje sa k nemu. On to prijme so stoickým kľudom, avšak v deň, keď si ona balí veci, ohlásia hustú prietrž mračien, ktorá nedovolí čo len nos vystrčiť z domu. Podarí sa mu udržať si vzťah, alebo ju nechá nakoniec odísť? (sochoking)
Recenze (13)
Ačkoliv vůbec nejsem fanoušek takových pomalých, leckdy až ubíjejících filmů, tento mi celkem sedl. Z ústřední dvojice na mě i z obrazovky sálala bezmoc, niterná bolest a snaha působit normálně. Určitě to není film pro každého, ale v noci, se skleničkou červeného vína a melancholickou náladou jsem se nakonec pochválila za výběr. Hlavní hrdina mi nepřipadal slabošský, jen spíš jako někdo, kdo se nepotřebuje zdlouhavě vykecávat a ventilovat. Ale upřímně, při krájení cibule jsem napůl čekala, že vezme ten velký nůž a svou ex milou jím probodne. A! Velké A. Hyun Bin je absolutně neodolatelný, stačí, aby si odhodil neposlušnou kadeř z očí a já jsem spokojená. ()
Tomuto filmu nedokážem udeliť viac ako jednu hviezdičku. "Podobenstvo" mačky akože lásky (ak teda nie som k tomu nedostatku trpezlivosti ešte aj úplne nechápavá) ma absolútne neohúrilo. Na každom vzťahu treba aj pracovať, nielen čakať s kusom žvanca (hoci to môže výrazne pomôcť...:) ) Postavy vlastne dosť nesympatické a nudné. Snažila som sa nájsť umenie a hĺbku, ale evidentne málo. V skratke sa udialo vlastne toto: Ona ho podviedla, oznámila mu, že sa sťahuje. Prší. On nič. Trčia v dome, lebo prší. Ona sa prehrabáva v haraburdách, on nič. Ona si krémuje ruky, chodí hore dole po dome, prší, on sa hrá s dajakými hrnčekmi. Prší. Príde mačka, kým stále prší. Prídu vlezlí susedia. Idú nám všetkým na nervy, trpíme ich dosť dlho a stále prší. Odídu. On varí večeru. Takže sa pozrieme, ako krája jednu vec. Druhú. Tretiu. Napúšťa vodu, (prší), berie do rúk špagety. Ona sa tára po dome. Prehodia asi 15 viet. Nemyslím teraz, ale za poslednú hodinu filmu. Teda dažďa. Nájde sa mačka, "Všetko bude okej", prší, koniec. Ušetrila som vám 105 minút scrollovania fb popri filme, rado sa stalo. ()
Pro mě jednoznačně jedna z nejslabších korejských věcí, co jsem zatím viděla. Nebýt tam Hyun Bin, tak jsem asi ani nedokoukala. Jednak mě to nudilo, ve filmu se nedělo v podstatě nic. A druhak typy jako byl hlavní hrdina, studený jako psí čumák a ještě hodný, až to bolí, nesnáším (je jedno jestli jde o chlapa nebo o ženskou). Když se budu chtít podívat na Hyun Bina, tak rozhodně zvolím něco, kde je v něm mnohem víc života. ()
Pro film jsou stěžejní dvě skutečnosti: snaha popřít bolest tím, že je sama bolest zpochybněna , a neschopnost vyjádřit cokoli niterného (jednak neschopnost vyjádřit jakékoli vnitřní pnutí skrze jasnou a nezastřenou promluvu i neschopnost "to" říct lidské bytosti). Člověk se bojí cítit bolest, a proto nekomunikuje. Negování jakékoliv intence komunikace probíhá jak vzhledem k dvěma jedincům obývající jeden dům, tak i přeneseně nedochází k sebereflexi v rámci člověka obývajícího své tělo, tedy jakýsi "dům" své duše. A přece dochází ke komunikaci, avšak tato komunikace je specifickým rezultátem nezáměrného: skrze zcela fádní proklamace a komentáře k banálním událostem všednodenního života jsou konstruovány charaktery, jejich vztah a celý jejich společný život. Další rovinou může být dům jako takový. Je plný harampádí, ne vše funguje, jak má, ale právě "konzert" dvou cizinců, kteří se v něm ladně pohybují dává na vědomí, že právě onou nevědomou souhrou jsou si stále blízcí a potřebují se. Nejen v striktně fyzickém smyslu, ale i sublimovaně - muž potřebuje být usměrněn ženou a žena mužem. Obě dvě postavy přestaly tuto skutečnost vnímat, vše jim zevšednělo, ale právě prostřednictvím své dokonalé souhry je nám ozřejmováno to, co postavy nevidí: jejich vztah stále existuje, jen potřebuje úklid podobně, jako jejich dům. Potřebuje vynést na světlo to, co se bylo pomalu zapomenuto. Konec krásně demonstruje dřívější výstavbu, ačkoli ji do určité míry popírá: muž v zrcadle uvidí sám sebe, přizná si slzy a žena poprvé dá najevo rozbolavěné nitro a zároveň něžnou starost o muže, byť je to adresováno kočce. Tak tedy, byla to demonstrace naděje či neustálé nemožnosti komunikovat přímo? Film tímto okamžikem končí - demonstruje otevřenost. Nejde o záležitost se začátkem a koncem, ale o výsek časové periody z života (budí velmi realistický dojem). Pokud toho nemáme dost, můžeme do všech úvah ještě zakomponovat neustálé prokládání obrazů slunce pronikajícího do domu (byť v okamžiku děje neustále prší). Tento motiv je klíčový, ale jeho zvážení je už na divákovi samém, nicméně se váže na všechny předestřené roviny. Film sám svou podstatou vede diváka, aby každým okamžikem reflektoval sám sebe zároveň bedlivě dumal nad tím, co je mu předkládáno. Nesnadný film. ()
Ponurý obraz, déšť, ticho, Bin Hyeon a jeho obličej zakrytý z jedné poloviny patkou a z druhé stínem a Su-jeong Im s kamennou tváří.. a to je tak vše. Film i beze slov může být skvělý tak, jak už jsem se o tom přesvědčila, ale tohle mě opravdu nevzalo. Dívat se, jak někdo solí špagety, dívá se z okna,.. mně nestačí i se vší symbolikou, která zde byla. Ani „Everything will be okay“ mě nedojalo. Naopak, paradoxně jsem jednou slušně vybouchla smíchy, když Bin Hyeon celý promočený říká něco ve smyslu, ať raději osuší to kotě... Až se nám Bin Hyeon vrátí ze služby, doufám, že nastoupí v nějaké pořádné doramě. 8) ()
Reklama