Největší přání

Výborný dokument,který se ptá na zdánlivě jednoduchou otázku.Jaké je Vaše největší přání?Chvílemi úsměvné,chvílemi trpce dojemné a přesto působivé a srozumitelně podané.Měl jsem i tu možnost se osobně setkat s režisérkou Olgou Špátovou a její půvab a skromnost mě upoutala.Příjemný človíček,který má velký přehled o dnešní době a situaci,jaká u nás v ČR panuje. (25.11.2012)

Olga Špátová převzala koncept svého otce a ukázala, že má cenu jej přenést do současné společnosti a tím jej vlastně logicky završit. Zatímco Špáta sledoval, jak se z povrchnějších, egoističtějších i vágnějších názorů let šedesátých lidé po dvaceti letech upínají k nadosobnějšímu pojmu svobody a morálky, jeho dcera se zaměřila na to, co se s těmito hodnotami stalo po dalším čtvrtstoletí. Jakýmsi společným bodem se zdá být obava z křehkosti demokracie, možnosti ji opět ztratit společně s lidskou svobodou. To vede k hlubším myšlenkám nad směřováním současné společnosti, jež si vyžaduje nutnost aktivismu, ale i přání být vždy spokojen s každým svým životním krokem a udržet si soulad s vlastním svědomím. Problematické se může jevit to, že se Špátová především zaměřuje na mladé jedince se zralým a jasným názorem, byť často značně svérázným a neotřelým. Tím vytváří až moralizující leporelo, které dosti apelativně promlouvá do duše a nabízí zkreslený vzorek jakéhosi ideálního modelu pro celou dnešní společnost. Chybí větší prostor onomu povrchnímu, scestnému, nezralému... Navíc sázka na jistoty co se týče proměnlivého hudebního doprovodu a snaha dosáhnout dvojnásobné emoce za každou cenu není zrovna známkou skromnosti (ale nakonec to není tak markantní jako u Oka na Prahou). Na druhou stranu - volba situací a zástupců společnosti umožnila vytvořit opravdu reprezentativní vzorek toho, čím dnešní česká společnost žije a co je pro ni emblematické. Zobrazené trendy, nejistoty, paradoxy, to je skutečně obraz dnešních dní a troufnu si říct, že za nějakých dalších dvacet let bude Největší přání 3 skutečně jedním z nejkomplexnějších a nejvěrnějších portrétů naší současnosti, jejích bílých a černých stránek. Velmi důležitý a silný je i pocit naděje - většina dokumentaristů zabývající se aktuálními společenskými otázkami přispívá přesvědčení, že naše cesta nevede nikam jinam než kamsi do hlubin, Špátová naopak nachází i přes jemné náznaky existenční nejistoty a netolerance spíše světlé body. Snaží ukázat, že nic ještě není ztraceno, že mladá generace sebou stále nese silné přísliby a toto poselství s jistou naléhavostí a důrazem předat. Proti tomu nelze nakonec nic namítat, film má skutečně až terapeutický účinek pro schváceného občana, a i tato jeho "nevinná ideologie" bude jistě po letech dalším významným otiskem naší současnosti. (24.10.2012)

Hodně nevydařená snaha dosáhnout kvalit svého otce, tohle jedno téma je na 80 minut hodně málo a snaha přidat k některým osobám je akorát naprosto zbytečným odbíháním od tématu. Postavy a jejich nicneříkající výpovědi jsou naprosto nelogicky poskládány za sebe, prostřihy Špátových dokumentů mají občas poentu, jiné jsou ovšem pouhou nicneříkající vsuvkou do nudně se táhnoucího snímku. Představení otce na začátku ve stylu 'byla jsem hodná tatínkova holčička a teď z něj chci vytěžit co nejvíc' nemá absolutně žádný smysl, a vůbec, mnohem víc by mě zajímaly současné názory (tenkrát) mladých ze Špátových filmů... (15.09.2013)

Co dodat k tak výtečnému a v české kinematografii (která se ubírá snadnější cestou sebeshazování, sebemrskačství a pověstnému "humornému nadhledu", kterým se řeší nedostatek filmařské invence a odvahy chopit se velkých témat) výjmečnému filmu? Asi snad jenom: "Chcete ušetřit peníze za psycholga a antidepresiva? Tak jděte na tento film." (06.12.2012)

Rozporuplný pocity mísí se ve mě, na jednu stranu se zjevují věci takřka odstrašující, tak třeba když mi pustíte hrozně sympatickou mámu od rodiny umírající na rakovinu, necháte ji procházet se zelení v doprovodu koně a psa, při čem začne hrát tklivá melodie... Holt jsem asi cynickej parchant, ale na mě takové zbytečné ždímání emocí prostě působí negativně. Navíc jsem si přibližně okolo čtyřicáté minuty začal říkat, proč je sakra ta stopáž natahovaná až na skoro 80 minut čistýho času, když už ztrácí tempo? Jenže ono se to začalo zvedat a začali přicházet zajímaví lidé, nebo zajímavé střety vyznění viděného (šťastní a veselí homosexuálové vs. plešouni řvoucí se zavilým výrazem permanentní zácpy kombinované s obrnou mimického svalstva "buzny! buzny!" a celý efekt dotváří malá skupinka Mladých Křesťanských Demokratů ). A vlastně mám skoro chuť si pustit zavěrečných cca dvacet minut znova. Mimochodem, první dvě Největší přání jsem neviděl. (06.09.2013)