Největší přání

Výborný dokument,který se ptá na zdánlivě jednoduchou otázku.Jaké je Vaše největší přání?Chvílemi úsměvné,chvílemi trpce dojemné a přesto působivé a srozumitelně podané.Měl jsem i tu možnost se osobně setkat s režisérkou Olgou Špátovou a její půvab a skromnost mě upoutala.Příjemný človíček,který má velký přehled o dnešní době a situaci,jaká u nás v ČR panuje. (25.11.2012)

Tomuto dokumentu by obrovsky pomohly nůžky střihače! 80 minut je, dle mého názoru, neúnosných a zcela zbytečných. Silné momenty dokumentu jsou tak rozmělňovány banalitami a opakujícími se výpověďmi se stejnými přáními. Takže se film pohybuje v jakési sinusoidě. Nevyváženě na mne působily archivní záběry a taktéž jich bylo použito neúměrně mnoho. Jak by dokumentu prospěly nůžky a dodaly mu švih a tempo, bylo patrné ze závěrečné rapidmontáže. Celkem jsem měl pocit, že stopáž celého dokumentu byla volena jen proto, aby to vydalo na projekci v kině. Dokument by byl výborný, pokud by měl tak 40 minut. Autorka by se měla pokusit o podstatně kratší stopáž, jako TV verzi. Dle mého názoru kvalitní komentář má Fugazi. (20.09.2012)

Tolik po ní toužíme, když ji nemáme a často si nevíme, co s ní, když ji máme. Tedy, mluvím o svobodě. Slušně natočený dokument s poměrně zdařilými paralelami z doby komunismu a současnosti. Považujte si demokracie se všemi jejími chybami. Je typickým lidským neduhem, že dokud to má, považuje to samozřejmé a prozří až po ztrátě, ať už se jedná o svobodu nebo zdraví. Olga Špátová projevila solidní cit pro nastavování protikladů. Malinko mohla ubrat v počtu mládežníků, jejichž největší přáním je udělat maturitu a dostat se vejšku. (23.09.2012)

Špátová se talentem sice nepotatila, ale to neznamená, že by byla neschopná dokumentaristka. Co lze vytknout, je místy prvoplánové hraní na city a politické odbočky. Ty jsou povrchní, nic neřeší a nic nového nepřinášejí. A do očí to bije o to více, že „proti nim“ autorka nasazuje otcův materiál z původních dvou dílů, který je v tomto ohledu ve všech ohledech působivější. V jejím podání je to prázdné tlachání (a ne není to v tom, že bychom žili v prázdné době), které zkoušce času jen těžko odolá; a tak zatímco zde použitý otcův materiál (ten je tu možná až nadužíván a stává se tak spíše obezličkou) je o náladě mladých i atmosféře doby stále vypovídající a působivý, tak z tohoto potomek Špátové za pár desítek let v případném čtvrtém dílu jen těžko něco použije. Nemá to co říci dnes a natož pak v budoucnu. Co naopak dcerce jde kromobyčejně k duhu jsou pasáže, kdy se nesnaží jít po „velkých otázkách“, ale nechá prostor osobním přáním a příběhům. V tom je silná a na to se měla soustředit především. (11.09.2013)

Olga Špátová převzala koncept svého otce a ukázala, že má cenu jej přenést do současné společnosti a tím jej vlastně logicky završit. Zatímco Špáta sledoval, jak se z povrchnějších, egoističtějších i vágnějších názorů let šedesátých lidé po dvaceti letech upínají k nadosobnějšímu pojmu svobody a morálky, jeho dcera se zaměřila na to, co se s těmito hodnotami stalo po dalším čtvrtstoletí. Jakýmsi společným bodem se zdá být obava z křehkosti demokracie, možnosti ji opět ztratit společně s lidskou svobodou. To vede k hlubším myšlenkám nad směřováním současné společnosti, jež si vyžaduje nutnost aktivismu, ale i přání být vždy spokojen s každým svým životním krokem a udržet si soulad s vlastním svědomím. Problematické se může jevit to, že se Špátová především zaměřuje na mladé jedince se zralým a jasným názorem, byť často značně svérázným a neotřelým. Tím vytváří až moralizující leporelo, které dosti apelativně promlouvá do duše a nabízí zkreslený vzorek jakéhosi ideálního modelu pro celou dnešní společnost. Chybí větší prostor onomu povrchnímu, scestnému, nezralému... Navíc sázka na jistoty co se týče proměnlivého hudebního doprovodu a snaha dosáhnout dvojnásobné emoce za každou cenu není zrovna známkou skromnosti (ale nakonec to není tak markantní jako u Oka na Prahou). Na druhou stranu - volba situací a zástupců společnosti umožnila vytvořit opravdu reprezentativní vzorek toho, čím dnešní česká společnost žije a co je pro ni emblematické. Zobrazené trendy, nejistoty, paradoxy, to je skutečně obraz dnešních dní a troufnu si říct, že za nějakých dalších dvacet let bude Největší přání 3 skutečně jedním z nejkomplexnějších a nejvěrnějších portrétů naší současnosti, jejích bílých a černých stránek. Velmi důležitý a silný je i pocit naděje - většina dokumentaristů zabývající se aktuálními společenskými otázkami přispívá přesvědčení, že naše cesta nevede nikam jinam než kamsi do hlubin, Špátová naopak nachází i přes jemné náznaky existenční nejistoty a netolerance spíše světlé body. Snaží ukázat, že nic ještě není ztraceno, že mladá generace sebou stále nese silné přísliby a toto poselství s jistou naléhavostí a důrazem předat. Proti tomu nelze nakonec nic namítat, film má skutečně až terapeutický účinek pro schváceného občana, a i tato jeho "nevinná ideologie" bude jistě po letech dalším významným otiskem naší současnosti. (24.10.2012)