Požírači železa

Rok co rok opouštějí rolníci svá políčka v severním Bangladéši a odjíždějí na jih pracovat na vrakovištích, kde se demolují staré zaoceánské parníky. Dřou se do úmoru za podmínek, které si jen těžko dokážeme představit, a často marně čekají na mizerné mzdy, jejichž výše rozhodně neodráží náročnost jejich práce. Země už své lidi nedokáže uživit. Kvůli monzunovým dešťům, suchu a erozi čelí pěstitelé rýže ze severního Bangladéše nepřekonatelným ekonomickým problémům. Nezbývá jim nic jiného, než se vydat za prací na jih. Jejich zaměstnavatelé jsou si této situace zjevně velmi dobře vědomi – žádné jiné vysvětlení pro tak hrozné pracovní podmínky, kterým se rolníci ze severu musí podrobit, se totiž nenabízí. První věc, která bije do očí, je naprostý nedostatek jakýchkoliv ochranných potřeb. Dělníci chodí přes hory zrezivělého železa s ostrými hranami bez ochranné obuvi. Zabahněným prostranstvím vláčí obrovské železné desky a tahají těžké ocelové provazy – bosí, holýma rukama. Nemají bezpečnostní přilbu ani ochranné brýle ani při práci s letlampou.

Tento nepochopitelný nedostatek i těch nejzákladnějších ochranných opatření divákům názorně přibližuje zoufalé podmínky, ve kterých dělníci pracují. Kamera jde přímo k jádru věci, jako kdyby chtěla replikovat zkušenost námezdního otroka. Jakoby zázrakem se tu nevyskytuje více úrazů. Závěrečné titulky vysvětlují, že pracovní podmínky na tomto vrakovišti, jenž nese jméno „Mír, štěstí a blahobyt“, jsou ve srovnání s jinými vrakovišti v Bengálském zálivu vlastně ještě poměrně dobré. (oficiální text distributora)