Nic proti ničemu

• Komedie režiséra a hudebníka Petra Marka (Český lev za hudbu k filmu Protektor) a jeho přátel z divadelního sdružení Láhor/Soundsystem vypráví příběh manželů Radka a Johany, kteří přijíždějí inkognito na sraz adoptovaných, snažících se založit občanské sdružení. Rozhodují se totiž jestli budou adoptovat dítě a chtějí poznat „co z těch lidí vyroste“. Když se ale Radek ukvapeně představí pod cizí chatovou přezdívkou Skippi, stane se okamžitě terčem opovržení celé skupiny. Johana a Radek se i přes vyhrocenou atmosféru rozhodnou zůstat. Teprve teď se totiž "něco děje", něco osobního, a bude možné to pozorovat zblízka! Radek přijímá falešnou identitu "vyvrhele" se vším všudy a přitom s Johanou pozorují reakce ostatních. Během několikadenního pobytu v kempu Jordán, kde se sraz odehrává, vyplouvá postupně napovrch, že nejsou jediní, kteří něco skrývají. (oficiální text distributora)
• Mladí manželé Radek a Johana uvažují o adopci. Aby zvážili možná rizika, vetřou se na setkání svých vrstevníků, kteří vyrůstali v adoptivních rodinách a sblížili se na internetovém chatu. Skupinka třicátníků se na pár dní schází v kempu, aby založila občanské sdružení podporující adopci. Navzdory podobnému osudu a „vznešenému“ cíli to ale mezi členy malé komunity od začátku skřípe. Kde končí okázalá tolerance a začíná alibismus a lhostejnost? A jak souvisí ušlechtilá mravnost s xenofobií? Ironická úvaha o tom, do jaké míry si skutečně „musíme pomáhat“, rafinovaně a poeticky navazuje na syrově autentický styl manifestu Dogma 95. Satirická komedie vznikla ve spolupráci s divadelní skupinou LÁHOR/Soundsystem, jež se věnuje realistické kolektivní jevištní improvizaci v rámci předem daného příběhu. (MFF Karlovy Vary)
• Petr Marek patří k nejzajímavějším postavám současného českého filmu. Za svůj iniciační moment považuje komedii Zvíře (L'animal, 1977) s Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli, kterou viděl v šesti letech. Byl fascinován jak filmem samotným, tak filmařským prostředím, ve kterém se komedie odehrávala, a inspirovalo ho to k natáčení vlastních snímků. „Od nějakých osmi let jsem točil, většinou dokumentární záběry z chat a domácích pobytů, což mi zůstalo vlastní i ve většině pozdějších filmů. Dokumentární část mi vždycky nějak dominuje i ve filmech hraných a vítězí nad nějakou žánrovostí," říká Marek. „Mám rád, když je film portrétem situace a atmosféry, vychází to právě z mé záliby v home videu a osmimilimetrových filmech, které jsem točil v dětství," dodává. A také jeho snímek Nic proti ničemu je toho důkazem. Za další osudový film považuje Faunovo velmi pozdní odpoledně (1983) režisérky Chytilové, které viděl ve čtrnácti letech. „Získal jsem pocit, že může existovat filmové umění a začal dělat řadu věcí jinak," vzpomíná. Na jedné straně točil (převážně s Jiřím J. K. Nebeským pod hlavičkou Unarfilmu) ceněné experimentální filmy, které se dostaly do sbírek Národního filmového archivu, na straně druhé několikrát marně usiloval o přijetí na pražskou FAMU. Nakonec vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a u filmu se prosadil především jako muzikant díky uskupení Midi Lidi (Český lev za Protektora, 2009, Cena české filmové kritiky za Český mír, 2010), které sází na elektronickou hudbu. Momentálně přednáší na FAMU, aktivně se věnuje hudbě a kromě dalších aktivit dál točí filmy. Nic proti ničemu je po Láska shora (2002) a Nebýt dnešní (2005) jeho třetí celovečerní snímek.
  Expozice filmu ze všeho nejvíc evokuje lacinou „vyvražďovačku". Na víceméně opuštěném místě se schází skupina lidí, kteří se prakticky neznají. Každý je jiný, každý sleduje jiný zájem, navíc mnozí skrývají tajemství, která teprve postupně vyplouvají na povrch. V tom okamžiku se ale snímek žánrově posouvá od laciného hororu k filmové reality show, aby se ještě několikrát žánrově proměnil. Jak dlouho dokážou hrát svou hru? Kdo se první odhalí? Co to udělá s komunitou? A hlavně - jak to skončí? Groteskně? Hořce? Tragicky? - Jaroslav Sedláček (Letní filmová škola)

Mládeži přístupný