Černý Petr

Bravurní a nestárnoucí kousek, který se i přes své pevné zeměpisné a časové zakotvení dá aplikovat prakticky libovolně. Pro našince bude zřejmě komediální stránka přebíjet tu dramatickou, ovšem úžasně zachycený generační konflikt nepřejde bez mrknutí oka snad nikdo. Autentický dojem podtržený živou kamerou jen přiživují herecké výkony všech zúčastněných, stejně jako ledabyle působící dokumentaristické vzezření. Spletitý a chytrý úkaz působící až neskutečně stravitelně, který se nebojím zařadit do zlatého fondu československé kinematografie. (07.05.2005)

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)

Telecí léta, s většinovým nádechem trapna, tak, jak to má být. POZDRAV! (05.01.2009)

Další důkaz toho, jak Miloš Forman umí filmem pojmenovat skvěle některé věci,vztah mladé a starší generace,ztracenost mladých v "dospělém" světě doplnění o mistrovské dialogy a scény.Černý Petr zůstavá našim TV, že na toto dílu z vysoka serou. (22.09.2006)

Řekl jsi "Ahój". - Ne, řekl jsem "Ahoj". - Ne, řekl jsi "Ahój". Tak tenhle dialog (který je ve skutečnosti delší) vystihuje vpodstatě celý film. Je o ničem (jak tady píše gouryella), ale stejně rozesměje. (03.08.2002)

Nejvtipnější Forman... Chvílemi jsem měl pocit, že Forman natáčel moji rodinu, ale nebylo tomu tak (já tam nebyl:(). Zachycení podstaty prostředí i postav samotných se podařilo na výbornou. Jedna doba, lidé a prostředí ve filmu, který nestárne. (29.07.2007)

Tak takovyhle filmy muzu - perfektni hlasky, skveli herci - co na tom, ze je to vlastne film o "nicem". (22.05.2002)

Je úžasné, jak efektivní mladý, napůl debutující, Miloš Forman byl, s takovým málem udělat tak celistvý a dospělý film. Začátek stále ještě dosti ponurých 60. let, v nichž doznívá bezčasí předešlé dekády a generace otců (otec Petrův - vedoucí samoobsluhy - zednický mistr) vnitřně zdevastovaná válkou a padesátými léty, která v ryze patriarchálním rozpoložení společnosti (fascinující promluvy Jana Vostrčila o funkci žen ve společnosti a obchodě) vytváří svou chladnou a neempatickou dominancí značnou generační propast, zpoza níž vše odcizeně sleduje generace nová, generace, jež se nudí a chce se především bavit. Forman si všímá především jazykové roviny (fráze zaplevelující jazyk) a malosti a provinčnosti českého člověka, stejně jako pocitu jiného plynutí času tehdejších mladých. Jeho film stojí někde na pomezí dokumentárního a hraného, klíčové je rozvíjení poetiky trapnosti a reflektování společenských rolí... Skvělí jsou formanovští naturščici (jimž vévodí Jan Vostrčil coby nejvýraznější hrající neherec) a těch několik již legendárních scén (zvláště ,,Ahooooj! ... Hoj..."). Takhle se kdysi iniciovala Česká nová vlna... (18.11.2006)

Černý Petře Petříčku, filme rozmilý, našel jsem se v tobě i po těch takřka padesáti letech od tvého natočení. Čehož si cením natolik, že ti rád odpustím i ty nudnější chvilky, které jsem ve tvé společnosti zažil. (03.01.2009)

"Smím prosit?" - "Vždyť nehrajou.." - "A jo. Tak já přijdu eště." I dnes se najdou takoví jedinci jako Pucholtův výstavní tatar Čenda. Navíc kdo se nepotkal s pocitem lehkého ztracení na cestě životem, ten si pubertu neprožil. A právě díky tomu je tenhle zážitek z pozice nestranného pozorovatele taková pohoda. (04.01.2009)

TOP 20 Českého filmu. Nová česká vlna v rozkvětu. Mimořádný mezinárodní úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Vynikající souhra pánů Formana, Papouška, ale i všech herců, tedy spíš neherců. K tomu lze přičíst pochopitelně i krásnou hudbu šedesátých let - zde Jiří Šlitr a nebo rock'n'roll v podání Pavla Sedláčka. Pomaleji myslící zednický učen Čenda v podání Vladimíra Pucholta, zahrál opravdu velmi osobitě a víceméně bezprostředně. Film nemá skoro žádný pořádný děj, příběh prakticky chybí, ale i tak se člověk dokonale baví jak na tancovačce, tak i příhodou z plovárny, nebo jen všemi těmi jednoduchými a banálními rozhovory Čendy se svými vrstevníky. Kárání pana Vostrčila (otce učně Petra) v nevhodnou chvíli, zrovna když Čenda šel vrátit vypůjčenou dvacetikorunu, nemělo chybu. Výborný film o obyčejných mladých lidech, jejich dospíváním, problémech s rodiči, s láskami a s bravurním zachycením všedního života téměř autentickým a dokumentárním stylem. Tak, jak film uměl natočit Forman, umělo jen opravdu málo lidí. Můj první Forman, kterého jsem viděl. Muziky a Konkurs jsem nikdy až tolik nemusel. (08.05.2006)

Forman bez Passera. Není to úplně ono, ale pořád dobré. Vostrčil a Pucholt geniální! 70% (04.01.2009)

Takhle se začal tvořit československý filmový zázrak 60. let. Samí neherci, samé geniální hlášky a scény jako ze života. Miloš Forman prokázal svou genialitu, když hercům řekl doslova dialogy, ale scénář neukázal. Prostě chtěl, aby vše říkali vlastními slovy a tím docílil autentičnosti. Ladislav Jakim, Jan Vostrčil či Vladimír Pucholt si tak zajistili nesmrtelnost. "Ahoooj" "Hoj" Ano, je to o hovně, a je to geniální. (10.05.2009)

"Sleduješ mě? Ahóóój! Sledovals mě? Dobrý, viď?" Zednický učeň Čenda byl naprosto vynikající, ale Petr mě při svém bloumání spíš nudil. Jinak mě ten generační střet rodičovských mouder a mladické nerozhodnosti docela bolel. Při vzpomínce na svou cestu k prvnímu nesamoobslužnému výstřiku jsem v tom však našel i trošku porozumění. (11.12.2016)

Miloš Forman vzal kameru a natočil život. Čemu jinému se dá lépe a upřímněji zasmát než životu a jeho trapnosti. Neskonale autentická výpověď jedné generace, která je však dodnes aktuální. (26.01.2009)

Mam takovej dojem, že ty ranný Formanovy filmy zachraňoval pouze Šebánek. Tohle nezachránil nikdo. Člověk 1,5 hod kouká na to, jak hlavní postavy spolu vedou nějaký absurdní dialogy, občas se tam teda najde i něco vtipnýho, ale je to celkově o ničem. Dneska bych si řek, že je to dobrý tak maximálně na youtube. Čekal jsem teda mnohem víc. (22.09.2011)

Prostě eden z nejepších českých filmů všech dob. (31.08.2010)

Zábavná práce s humorem tak trapným, až je vtipný... Ale je to TOTÁLNĚ o ničem... Formanovy filmy mi nikdy neseděly a tenhle je další do party... (05.01.2009)

Symfonie trapnosti, banalit, každodenních stereotypů, naivity, pubertálního mládí a buranství dospělých. Ve své době představoval tenhle film doslova revoluci, protože naboural všechny představy o tom, jak má vypadat filmový scénář a angažovaný film. Dnes pro mě představuje klasiku, která ani s odstupem půl století neztratila na působivosti. Do dokonalosti tenhle styl dotáhli tvůrci britského Kanclu, kteří vytvořili daleko kompaktnější dílo, kde nehraje roli pubertální nevyspělost a o to víc vynikne křupanství a trapnost dospělých hrdinů v zodpovědném postavení. Celkový dojem: 75 %. (03.03.2012)

„Tak něco řikej.“ – „A co?“ – „No něco.“ – „Mě zrovna nic nenapadá, nevim.“ Černý Petr (podobně jako další Formanovy domácí filmy) mi dlouho unikal, ale po jeho zhlédnutí jsem tomu kupodivu rád, myslím, že dřív bych si ho tolik neužil. Film totiž rád sází na nádhernou trapnost (záměrnou), a v té si nelibuju zase tak dlouho. S ní souvisí autentičnost a slušné budování dobové atmosféry, na nichž má lví podíl hudba, (ne)herci (excelují především Vostrčilův otec a Pucholtův Čenda), mnoho zábavných situací (Petrovo zaučování, rozhovor u piva, Čendovo přisednutí si, vyzvídající matka, vracení peněz a všechny otcovsky dobře mířené rady včetně: „Víš, co se říká…kdo má blízko k jídlu, má daleko do hrobu!“), a pak to hlavní na filmu, „duchaplné“ rozhovory. Bude to znít jako klišé, ale téměř všechny ty bez nadsázky mistrovské dialogy (a otcovy monology) by se měly tesat, a to povinně! Tahle Formanova satirická (geniální monolog vedoucího o důvěře), tragikomická sonda do chlapcova dospívání (mnohý se jistě poznal) je tak krásně přirozená a vtipná, že mě ani trochu nevadí jistá „nedějovost“ (výrazivem jiných „o ničem“), protože jsem se ani trochu nenudil, a přestože mi tu a tam dělaly menší problémy motivace hlavního hrdiny (který byl někdy „kapánek víc“ mimo), těch slabších 5* rád dám (i za ten chytře střižený konec). „Já už je potkal tudle, už několikrát, víckrát jsem je potkal u Labe, a voni dou, vona de, jo, a já tam stojím a koukám na ni, vona se na mě ani nepodívá. To máš takovej pocit, jako, jakože nejsem, jo.“ – „Ale seš, seš…“ - „No to vím, že sem.“ – „…seš panic!“ (20.07.2015)