Si può fare

To už je několikátý italský film z poslední doby, kde mám dojem, že snaha o morální ponaučení výrazně převažuje nad kvalitou filmového zpracování. Italští kritikové si to nemyslí a film hodnotí velmi vysoko. Někteří si cení leitmotivu subtilní hranice mezi normalitou a duševní nemocí, já jsem ho tam ovšem neviděla (tedy ne jako nosný motiv snímku). Filmový příběh vychází z reality: v 80. letech minulého století v Itálii zákonem zrušili "blázince", nicméně jak naložit s duševně nemocnými lidmi zůstalo otevřeným problémem. Hlavní hrdina je nikoliv terapeut, ale odborář a chce "reformovat" jednu konkrétní staronovou komunitu nemocných. Jeho neodborná "terapie smysluplnou prací", s obamovským heslem "si puo fare" přináší poněkud ambivalentní, nicméně pozoruhodné úspěchy. (09.09.2011)

Film, který se odehrává v Itálii na začátku 80. let, sleduje Nella (Claudio Bisio), nedávno najatého ředitele nově vyvinutého pracovního družstva bývalých pacientů s duševními chorobami. Po uzavření státních psychiatrických léčeben a azylových domů v Itálii podle zákona Basaglia zůstalo mnoha bývalým pacientům málo zdrojů a malá naděje na opětovné začlenění do společnosti. S úmyslem skutečně zlepšit životy svých žáků, spíše než jen je uklidnit, Nello je povzbuzuje, aby rozšířili své individuální schopnosti a prozkoumali okolní svět. Udržuje neochvějnou víru v lidskou přirozenost a lidský potenciál. (01.10.2020)