Hana Hegerová
Obsahy(1)
Životní ohlížení světově proslulé představitelky českého šansonu s podmanivým hlasem a neobyčejnou sílou citového projevu... Umělecká kariéra Hany Hegerové, rodačky z Bratislavy, začala v roce 1953, kdy se po absolvování odborného divadelního kurzu stala členkou souboru Divadla Petra Jilemnického v Žilině. Krátce nato ji pro široké publikum objevil Jiří Krejčík, který mladé herečce nabídl hlavní roli ve snímku Frona. Jako zpěvačka se představila poprvé až roku 1957 díky angažmá v bratislavské Tatra Revue. Skutečnou popularitu jí však zajistilo vystupování na populárních pražských hudebních scénách – v Rokoku a v Semaforu. Tehdy se začala z Hany Hegerové stávat šansonová zpěvačka světového formátu, která zpívala v hned několika jazycích a absolvovala řadu zahraničních vystoupení. V roce 1967 korunovala svou dosavadní kariéru nečekaným úspěchem v pařížské Olympii. Přijala nabídku na angažmá, avšak sny o závratné kariéře uzavřela okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. V době normalizace, která hudební tvorbě mimo hlavní proud příliš nepřála, zůstávala věrná svému instinktu a vkusu. Od kompromisů ji uchránili rovněž výteční spolupracovníci – textaři Pavel Kopta a Michal Horáček či hudební skladatel Petr Hapka. Poutavé a fascinující písňové texty nejen zpívala, ale obohacovala rovněž o nenapodobitelný prožitek. Až do ukončení kariéry roku 2011 vystupovala před beznadějně vyprodanými hledišti a oslovovala svým stále doplňovaným repertoárem již třetí generaci posluchačů. Za svůj umělecký a kulturní přínos byla oceněna z rukou Václava Havla Medailí Za zásluhy, stala se držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury a Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. (Česká televize)
(více)Recenze (12)
Hanu Hegerovú počúvam a vnímam od šesťdesiatych rokov, keď som si kúpil LP v anonymnom suprafoňáckom obale, ktorý skrýval songy ako Blázen a dítě, Obraz Dorianna Graye, Píseň o malíři, Madony na kolotoči a množstvo ďalších. A od tej doby bola so mnou a každý nový šansón bol pre mňa sviatkom. Dokonca som sa v roku 1979 dostal aj na jeden z jej koncertov. Hana Hegerová nie je umelkyňa, ktorá vyjde na javisko zaspieva, poďakuje sa za potlesk a odíde. Ona tie songy na javisku prežíva. A prežíva ich tak, ako nikto ďalší na našej a možno ani na európskej scéne nie. Nedá sa jej neveriť, nedá sa neprecítiť obsah šansónov spoločne s ňou. Takú mieru prežitia pripúšťam okrem nej aj u Annie Girardot. A ešte poznámka na záver. U filmov o Hane Hegerovej nehodnotím ich filmovú stránku, pretože sú pre mňa stretnutím s ňou a nie portrétom o nej. ()
Vyžaduji texty o něčem, mám rád neskrývané emoce v hudbě, mám rád šansony a Radůzu a přesto se touto dámou míjím. Možná je odpověď v tom co říká jeden z pořadatelů "S publikem si hraje jako kočka s myší"... Pak tu máme scénu kdy se při rozhovoru dojme a otočí se ke kameře zády, proč, když je ve svých emocích přeci pravdivá, jsou tedy všechny ty emoce prostě jen dobře zahrané ? ()
"Ona prostě v tom působení na publikum je úplně nepřekonatelná." Tuto větu nemohu posoudit, neboť jsem se nikdy nenechal psychicky rozervat na koncertě Hany Hegerové, ale četl jsem i slyšel jsem, že je to velká síla. Tento dokument mne tedy nerozerval, ale zato shrnul život, kariéru, archívní záběry i oslavné ódy kolegů tak, že jsem trošku zalitoval, že jsem kdysi nebyl větším duševním masochistou nebo menším zbabělcem. A nyní mne omluvte, neboť se pohodlně usadím a po strašně dlouhé době si vpustím do hlavy Potměšilého hosta. ()
Hm, prý "Portrét", sic! . . . Myslím, že by si Paní Carmen coby OSOBNOST a naše největší šansoniérka a možná nejlepší zpěvačka slovenskočeské (;-) populární hudby posledního půlstoletí zasloužila jinačí život a tvorbu bilancující film (navíc na celou jednu hodinu/!/ vysílacího času), než tenhle jalový a často jen prázdnými slovy natahovaný medailonek, zaplněný krom krátkých monologů madam Šanson ponejvíce plkáním adorujících (ev. sebechválících se) starců a účelově přicmrndávajících si výběrových mladých... Ale to už v tej naší >kulturní sféře< jinak snad ani želbohu není možný, že... °-| . . . Takže pět hvězd za to, co se holt nedá nijak pokazit - za to zpívání a zde konkrétní privátní milostiplné a šarmantní projevy H.H., za film jako takový pak jednu marnou hvězdičku, láska neláska, netřeba mudrovat... Ve výsledku tak za tři. Škoda. - - - P.S. "A kdo to je vlastně TA AKADÉMIE?" . . . Jo, skvostná slova paní Hano! Pravda pravdoucí... ;o[] - - - - - (Poprvé viděno 22.10.2011 na >šansostarém prostoru< , hodnocení 7., komentář zde jako první - 22.10.2011) ()
Působivý dokument První dámy našeho šansonu poutavou formou shrnuje podstatné mezníky kariéry Hany Hegerové od herecké kariéry přes semaforské období, sólovou kariéru, mezinárodní úspěchy, "její" textaře, soužití s Jánem Roháčem (svými originálními TV písničkami v osobitém pojetí notně předběhl dobu, pojem "klip" byl tehdy ještě minimálně deset let "na houbách") i kariéru poslední v kruhu skvělé mladé doprovodné kapely. Všechny "mluvící hlavy" o ní mluví vesměs v superlativech, ona sama komentuje svoje výběry písní i tvorbu a vznik jejích do detailu vyladěných písní přesněji řečeno písňových příběhů, v jejichž interpretaci je (i díky maximálnímu důrazu na upřímnost a absenci jakéhokoliv předstírání a přetvářky) absolutně nepřekonatelná. Je ohromná škoda, že nejlepší léta své kariéry "trávila za železnou oponou". Jsem přesvědčen o tom, že nebýt toho, nebyla by hvězdou československou, ale dost pravděpodobně celosvětovou a jazykový handicap by určitě neměla. Její procítěná interpretace nejznámějších písní je opravdu působivá a pro vnímavější posluchače je nezapomenutelným zážitkem. Ona je opravdu jedinečná a její mladší potenciální nástupkyně mají laťku nastavenou zatraceně vysoko. Slušně "našlápnuto" má Radúza, která nemusí být závislá na autorech i textařích a své písně i texty si píše (a velice kvalitně) v naprosté většině případů sama. Ale při vší úctě a obdivu k její tvorbě i interpretaci , Hana Hegerová je opravdu jen jedna - životem vybroušený drahokam. ()
Reklama