Play
Play
Play
Hra
Play
Play
Play
Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason, Axel Danielson (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Film rekonstruuje s mrazivostí i jemným humorem skutečný případ systematického a sofistikovaného okrádání dětí skupinou jejich vrstevníků černé pleti v průběhu několika let v centru Göteborgu. (Cinemax)
Recenze (87)
Švédové jsou tady dokonale přesný řemeslně, autenticky (palec nahoru pro kameru) obsahově i emotivně a vše korunují mistrovskou psychololgickou hrou. P.S. Myschenko děkuju ()
Nemůžu si pomoct, ale v rámci naprosté originality ve filmovém průmyslu jsem se Švédskou kinematografií spokojen. Po naprosto minimalistickém Dag och natt jsem se dostal k dalšímu švédskému skvostu, který opět těží ze statické kamery a dost nekompromisním způsobem nám představuje situaci multikulturalismu ve Švédsku. Co je ale na filmu to jedinečné, tak především fakt, že nás nutí si nedělat k nikomu bližší vztah způsobem jak je natočen. Je dost odtažitý, syrový a těžce psychologický. Vlastně ze začátku nefandíte nikomu, jenom sledujete dění a snažíte se dostat do hlav všech příchozích. Závěrem Vás pak přesvědčí o tom, že spravedlnost v tomto světě neexistuje, což mě uvedlo do silné apatie, až deprese. Švédsko se evidentně propadlo do období, kdy rovnocennost s emigranty je více než na hraně. Jakékoliv viditelné (především ale ty oprávněné) rasistické protesty Švédů proti emigrantům jsou následně trestány. Proč? Že by se jim ty otevřené hranice začali mstít a oni se cizinců začali regulérně bát? Nemůžu si pomoct, ale takový směr nás snadno může zavést až do záhuby. Švédsko, jakožto vzorová země s nejotevřenějšími hranicemi v Evropě by si rychle měla dát do pořádku svá pravidla a emigranti do ní příchozí by je okamžitě měli začít respektovat nebo se tam brzo něco stane. ()
Divácké nepochopení by se dalo v sále krájet, přitom Östlund natočil jednu z nejpřesnějších studií švédské společnosti a jejího zápolení s multikulturalismem. Zároveň je jeho sociologie ve filmu analýzou základních principů společenské interakce, poskládanou z pečlivě prokomponovaných a promyšlených záběrů (dost možná tak promyšlených, že si to někteří zaměňují s nahodilostí). Pozoruhodný, byť odcela chladný a odtažitý snímek. ()
Sociální drama o dětských migrantech. Autentická kamera i zvláštní atmosféra, bohužel jsem čekal, že film bude vyhrocenější a drsnější, což se opět nestalo. Ostlund je však režisér se svým vlastním rukopisem, jehož kvality uznávám, ale do vkusu se mi tímhle fimem vyloženě netrefil. Příběh****, Akce>Ne, Humor>Ne, Násilí*, Zábavnost***, Hudba***, Vizuál**, Atmosféra**, Napětí***.6/10. ()
Nelítostný film o apatii, strachu a sociálních rolích, které dospěly do stádia, kdy je lidé bez skrupulí mohou snadno využívat pro svůj prospěch. Skvěle zvolená forma jakoby náhodného pozorování událostí dlouho předtím, než se stanou, i potom zpřítomňuje každodennost a s ní i fakt, že teror šikany probíhá za bílého dne všem na očích, ale nikdo mu neučiní přítrž. Částečně proto, že forma šikany je natolik sofistikovaná, že vypadá jako součást dětských her, ale také protože nemůžeme vidět do okolních lidí a nevíme, čím prošlI. Snímek navíc zneklidňuje tím, že ukáže bezradnost i bezmocnost obětí a naprostou beztrestnost i nenapravitelnost útočníků, která je umožněná sešněrovaností společnosti plné programové (tedy nikoli empatické) politické korektnosti. Samotná titulní hra zakládající šikanu bez fyzického kontaktu fascinuje tím, jak důmyslně využívá strachu vycházejícího ze společnosti definované předsudky a hleděním si svého. ()
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Jsi rozrušený, ale nemyslím si, že policie přijede, když řekneme, že někdo honí pár kluků, protože se vlastně nic nestalo.“ Po Vyšší moci a Čtverci mé třetí filmové setkání s Östlundem. Režisér sice znovu sonduje stav západní společnosti, ale líbí se mi, že se zaměřil zas na něco jiného. Dětská šikana na jedné straně, na druhé zas apatie a neschopnost dospělých účinně řešit problémy. Tvůrci mistrně pracují s emocemi publika. Cítil jsem obrovský vztek nejen vůči trýznitelům, ale postupně i odevzdanosti obětí a nečinnosti dospělých. Díky výborným dětským hercům se daří navozovat poměrně velká autenticita. A to i kvůli (nebo navzdory?) silně „nedivácké“ a často statické kameře, která moc neřeší, co zajímá publikum, prostě se dívá nějakým směrem, dokud ji nezúčastněný majitel nenatočí či nepřesune jinam. A pokud diváky na 2 tábory nerozdělí kamera, postará se o to nejspíš téma migrantů (závěrečný střet dospělých vše dovrší). I díky (znovu) slabšímu konci to budou i do třetice „jen“ silné 4*. ()
Zahráme si takú hru: okradnem ťa o mobil, a budeme sa hrať na to, že som ho vyhral podľa regulárnych pravidiel vo férovom zápolení, ok? Aj keď je všetko od začiatku vyvolané na zastrašovaní a vyhrážkach. Veď pozrite, dospelí, okolo ktorých sa všetko odohráva, majú veci úplne na háku, prípadne situáciu zle vyhodnotia. Ale toto nie je analýza švédskej spoločnosti, to je generalizovane podané to, čo sa roky deje, bez ohľadu na farbu pleti ktorejkoľvek zo strán. Jednoducho, deti majú veľmi premyslené spôsoby dojebávania iných detí tak, aby sa im dospeláci do toho nesrali a naopak, aby sa naplno venovali podružným témam. Akou je napríklad prevážaná kolíska vo vlaku, podľa pridrbaných pravidiel blokujúca akýsi dav odniekiaľ niekam. Neblokuje nič, okrem byrokraticky uvažujúcich myslí obslužnej mašinérie. ()
Pred pár týždňami sa na verejnosti objavilo video z Nemecka, ako jeden muž v podchode, výzorom pripomínajúci Araba (inak Bulhar), zhodil zo schodov ženu, ktorá si následne polámala obe ruky, pričom stotožniť páchateľa sa polícii podarilo až PO zverejnení uvedených záberov. A viete aký bol následný krok nemeckej prokuratúry?? Neobvinila muža, ktorý skutok spáchal, ale pátra po identite osoby, ktorá video zverejnila, lebo ÚDAJNE vzhľadom k momentálnej situácii, migrácii, podnecuje k rasovej nenávisti. Švédi si s týmto faktom zrejme hlavu nelámu, lebo ak už tento snímok nie je o podnecovaní (samozrejme že nie je!!!) k ľuďom čiernej pleti, tak už ozaj potom neviem ktorý. Trochu ma mrzí akým pomalým tempom či bez výrazných prvkov je "Play" napriek vážnej téme šikany spracovaný. Záver je však veľavravný. Zobrať z logických dôvodov "spravodlivosť" do vlastných rúk, nemusí vždy vzbudiť pochopenie u mnohých ľudí, pričom múdrami disponujú najmä tí, ktorých sa to výsostne netýka. Celkovo som však mierne sklamaný. Aj keď je snímok vďaka svojmu špecifickému spracovaniu veľmi realisticky poňatý, z pohľadu zásahu do emócií som čakal omnoho viac. ()
Človeku celý čas vyskakuje nožík vo vačku. Tak obsahovo odporné, až to bolo výborné. Nechcem sa vyjadrovať k ľudskej tuposti ohľadom slepej korektnosti ohľadom multikulti, kedy niekto nedokáže pochopiť, že ide iba o utópiu. Keď sú už decká takéto odporné, tak čo z nich vyrastie? Kedysi bolo Švédsko moja naj krajina, teraz by som tam nechcel žiť ani týždeň, toť výsledok politickej korektnosti žiaľ. Ale komu niet rady, tomu niet pomoci. Inak krásny príklad ľudskej obmedzenosti bola tá scénka, čo sa tá ženská chcela sťažovať, že chudáčikov černoškov šikanujú. To bola silná káva. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
V době téměř zbožštění přistěhovalectví natočit takový film je samo o sobě hrdinství. Natočeno je kromobyčejně dobře a napínavě. Navíc Östlund nenabízí jen jednu stranu mince, noří se hluboko do nitra Švédska a jeho obyvatel. Film je to velice odvážný a velice krutý. Nenalhávejme si, že naše společnost je na tom lépe. Jen nemáme Östlunda, aby nám nastavil krutě chladné zrcadlo, do kterého není příjemné se dívat. ()
Play nie je kritikou politickej korektnosti, ani multikulturalizmu, nie je filmom o rasizme, ani rasistickým dielom. Östlund neuveriteľne sofistikovaným spôsobom hrá hru s divákom, ktorý pre etnikum útočníkov automaticky vyvodzuje závery a prisudzuje dianiu na plátne rasový podtext, pričom v skutočnosti rozpráva o sociálnych rozdieloch a nerovnosti. Geniálna provokácia, ktorá sa k rasizmu priblížila len v okamžiku, keď čierny chlapec nazve bieleho opicou, pretože nechce zliezť zo stromu. A predzáverečná "otcovská" scéna to nielen nevyvracia, ale potvrdzuje. Spolu so scénou predchádzajúcou, kde dostane konečný zmysel detská kolíska; spolu so scénami z reštaurácie (pizza kebab) a detskej besiedky (klarinet), ktoré komentujú dej po. Spolu s Indiánmi. Vtedy už má ale divák "svoj" názor ........... Vyjadrenie autora: http://comebackcompany.com/project/in-case-of-no-emergency/reader/?article=15 ()
Ostlund prvýkrát opúšťa formu sofistikovanej mozaiky a ponúka jeden celistvý príbeh. Snímanie a spôsob odťažitého rozprávania zostáva rovnaký, avšak už tu cítiť, že Švédova tvorba sa posunie trochu inam. Témy si vypožičiava z oboch prvých filmov a posúva ich ďalej, ale môže sa stať, že napríklad V moci davu budete považovať vďaka paralelám medzi príbehmi za sofistikovanejší, čo sa stalo aj mne. Hra je odvážna v tom, že neponúka odpovede, filozofuje za hranicou zobrazeného, načrtváva napríklad otázku krutej ľudskej prirodzenosti (nielen deti, ale aj dospelí sa nechajú "radi uniesť"...) a už tu spomínaná vtipná, ale zároveň trefná metafora s kolískou poukazuje na to, kde môže byť hlavný problém problému šikany. Ako učiteľ na strednej škole sa mi neustále potvrdzuje, že menší záujem rodičov vedie k väčšej nezvládnuteľnosti ich potomkov. ()
Skvelá štúdia o švédskej spoločnosti. Pocitovo tak trochu Funny Games v detskom šate a v Östlundovom poňatí. Tieto psychologické hry ma veľmi bavia. Záver filmu vás rozdrtí, pretože, keď vinníci začínajú byť konečne aspoň mierne potrestaní a vy sa tešíte na katarziu, dostávate kameňom do hlavy a režisér vám dáva jasne najavo, že sa sakra mýlite. Spravodlivosť nefunguje ani v tomto štáte. Ak ste biely muž, ktorý na ulici strká do malého čierneho imigranta, vyjdete z toho prinajlepšom ako agresívny človek. V horšom prípade ako zakomplexovaný rasista alebo pedofil, na ktorého treba okamžite zavolať políciu. Verte, že určite nikoho nenapadne, že svojím činom ste iba chránili vlastné dieťa. Režisérovi opäť tlieskam. ()
46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - ANOTHER VIEW - Jiný pohled (Play / PLAY / Hra) - Tento film není žádné umění... - 9. 7. 2011 - kino Čas - Karlovy Vary - 1/2 filmu - 5% ()
Psychologicky těžký a nepříjemný film o mentální šikaně a jejím vlivu. ()
Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011) ()
Už jen za ty dětské herce a skvělý nápad se statickou kamerou. Navíc je rozkošné, jak film zpracovává velmi citlivé téma, je v tom až velmi intimní a přitom zůstává naprosto nezúčastněný. ()
Ošklivá hra s divákem o absolutním zle. Metody, které zde totiž ona podařená partička provádí, jenom za účelem obrat tři nešťastná děcka, je ve své délce a metodičnosti prostě organizovaným sadismem, ke kterému neznáme motivaci, kromě té, kterou si do filmu sami vetkneme. Pak z jedné strany na nás pak čeká starý dobrý rasismus a z druhé přiblblý apologetismus, přičemž to vše až ex post, protože v okamžiku, kdy před námi ono zlo právě probíhá, tak nejsme schopni reagovat. Östlund ve všech filmech, co jsem od něj viděl, představuje vždy nějaký komplikovaný problém, snaží se představit všechny pozice, které se ho týkají, aby to uzavřel tím, že se s tím nedá prakticky asi stejně nic dělat. Vlastně se mi tenhle přístup líbí, ale je v tomhle tak trochu nesnesitelnej čurák, ne že ne. Každopádně když se člověk rozhlédne, kolika slabomyslným tenhle film posloužil v utvrzení ve vlastních předsudcích, alespoň víme, kdo může za současnou přehnanou opatrnost při zacházení s etnickými minoritami v současné popkultuře. ()
Nadčasová a momentálně více než aktuální záležitost. Věřím, že kdyby Ruben Ostlund vymazal posledních 15 minut, mohl se ve Švédsku v roce 2011 ocitnout pod palbou silné kritiky. V roce 2023 si silnou kritikou tak jistý nejsem, když nám Švédsko úpí pod tíhou válek všech možných drogových gangů. Opět originální pojetí, které ale v žádném případě nenudí. Jen ta kolébka mi vrtala hlavou celou dobu a asi jsem celou zápletku s ní nepochopil, avšak jde o nedůležitou komplementaritu. Skvělé vedení mladistvých herců-neherců! ()
Ruben Östlund _ „Tvorba tohoto klinického pozorovatele moderní západní společnosti se pohybuje na pomezí sociálně-psychologického experimentu a audiovizuálního konceptu, který – víc než co jiné – usiluje o destrukci filmu jako média divácké podívané či zábavy.“ (Procházka, Cinepur 77) Jen těžko bych hledal slova, která by lépe vystihla moji „zkušenost“ sledování zatím posledního Östlundova filmu Hra. ___ Šikana západní společnosti _ Pocit, který na diváka při sledování Hry útočí, by se nejlépe dal popsat jako kombinace naprosté apatie a frustrace. Výseky reality, které nám Östlund předkládá, nespojuje narativní motiv, který by šel jednoduše poskládat a vyjádřit. Östlundovou optikou je to spíše jakési bezčasí, které zasáhlo moderní západoevropskou společnost. Dokonce ani není jasné, kdo koho šikanuje. Je v roli agresora parta afrických přistěhovalců, která si zasedla na skupinku tří švédských chlapců, jsou to rodiny chlapců, které nemají čas na komunikaci se svými potomky, nebo je to samotný liberalismus západní společnosti, který vše dovoluje a zároveň brání udržet si vlastní identitu. Nakolik se motiv kolébky, která se opuštěná nalézá ve vlaku a pro kterou se nedaří najít majitele, může na první pohled zdát jako prvoplánový, tvoří gró celého filmu. Z krize identity, kterou v důsledku globalizace a masivního růstu přistěhovalectví, západní Evropa prožívá, je možno vinit liberální politiku, která tento stav ideově umožnila. Jako paradox se tedy může zdát, že s nosnou teorií omezení imigrace přišel zástupce nejtvrdšího jádra liberálního myšlení – Hans-Hermann Hoppe. Jeho teorie je nejlépe aplikovatelná na státy s vysokou sociální uvědomělostí, rozvinutým samosprávním systémem a vysokou životní úrovní jako je například Švédsko. V důsledku výše zmíněného se ve společnosti, nazývané jako stát, vytváří normy a instituce, které nejsou adaptibilní na nově příchozí jedince, kteří nesdílí stejný socio-kulturní základ. Proto dochází k nutným konfliktům, které jsou díky snaze společnosti demonstrovat svoji otevřenost, přetavovány do vlastní frustrace. Přesně takový pocit vzbuzuje Hra. Agresoři jsou zde tak rafinovaní, že je skoro nelze odhalit a systém natolik benevolentní, že i když jsou odhaleni, potrestání v rámci společenským konvencí není možné. Jednoduše řečeno systém, který byl v zemi po dlouhou dobu praktikován, si s tímto chováním neví a ani nemůže vědět rady. ___ Chirurgicky přesný řez _ Östlundův styl je natolik odlišný od toho, co lze vidět napříč dnešním artovým, nebo chcete-li festivalovým, filmovým spektrem, že se oprávněně nabízí otázka, jestli je Hra ještě film nebo spíše audiovizuální koncept. Östlund je někdy srovnávám s Hanekem, ale co do „filmovosti“ jako esence filmu nemůže být jejich přístup vzdálenější. Co se tématu, vzájemného (ne)porozumění si týká, lze určité styčné body spatřovat u Hanekeho filmu Kód neznámý. Oba režiséři se také vyznačují odstupem od svých filmů a vysokými nároky kladenými na diváka. Zatímco Haneke si ale se svým divákem hraje a nabízí mu široké spektrum, většinou sebereflexivních pocitů, Östlund svého diváka mučí bezvýchodností situace a zvrat nebo zrychlení děje je v jeho podání pouze abstraktní entita. Jednotlivé záběry jsou přetažené a ještě dlouho po odeznění akce musíme sledovat prostor, který si vybrala filmová kamera. Östlund používá 4k RED kamery, které mu umožňují natáčet záběry s tak vysokým rozlišením, aby s nimi poté mohl volně pracovat ve střižně. To mu umožňuje nahlížet na zobrazované s přesností vědce, který pod mikroskopem zkoumá strukturu buňky. Fabulace je vyloučená. Situace zobrazené ve filmu se zároveň zakládají na realitě a režisérových osobních zkušenostech. Únik do alibistické pozice diváka „je to jenom film“ tak není možný. Sledování Hry je velmi nepříjemný, a přesto určitým způsobem fascinující zážitek. () (méně) (více)