poster

Hra (festivalový název)

  • Švédsko

    Play

  • Slovensko

    Hra

    (festivalový název)
  • Velká Británie

    Play

Drama / Thriller / Akční

Švédsko / Dánsko / Francie, 2011, 118 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Marigold
    ****

    Divácké nepochopení by se dalo v sále krájet, přitom Östlund natočil jednu z nejpřesnějších studií švédské společnosti a jejího zápolení s multikulturalismem. Zároveň je jeho sociologie ve filmu analýzou základních principů společenské interakce, poskládanou z pečlivě prokomponovaných a promyšlených záběrů (dost možná tak promyšlených, že si to někteří zaměňují s nahodilostí). Pozoruhodný, byť odcela chladný a odtažitý snímek.(6.7.2011)

  • Malarkey
    *****

    Nemůžu si pomoct, ale v rámci naprosté originality ve filmovém průmyslu jsem se Švédskou kinematografií spokojen. Po naprosto minimalistickém Dag och natt jsem se dostal k dalšímu švédskému skvostu, který opět těží ze statické kamery a dost nekompromisním způsobem nám představuje situaci multikulturalismu ve Švédsku. Co je ale na filmu to jedinečné, tak především fakt, že nás nutí si nedělat k nikomu bližší vztah způsobem jak je natočen. Je dost odtažitý, syrový a těžce psychologický. Vlastně ze začátku nefandíte nikomu, jenom sledujete dění a snažíte se dostat do hlav všech příchozích. Závěrem Vás pak přesvědčí o tom, že spravedlnost v tomto světě neexistuje, což mě uvedlo do silné apatie, až deprese. Švédsko se evidentně propadlo do období, kdy rovnocennost s emigranty je více než na hraně. Jakékoliv viditelné (především ale ty oprávněné) rasistické protesty Švédů proti emigrantům jsou následně trestány. Proč? Že by se jim ty otevřené hranice začali mstít a oni se cizinců začali regulérně bát? Nemůžu si pomoct, ale takový směr nás snadno může zavést až do záhuby. Švédsko, jakožto vzorová země s nejotevřenějšími hranicemi v Evropě by si rychle měla dát do pořádku svá pravidla a emigranti do ní příchozí by je okamžitě měli začít respektovat nebo se tam brzo něco stane.(21.9.2014)

  • amirgal
    *****

    Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme?(13.3.2013)

  • Enšpígl
    *****

    Švédové jsou tady dokonale přesný řemeslně, autenticky (palec nahoru pro kameru) obsahově i emotivně a vše korunují mistrovskou psychololgickou hrou. P.S. Myschenko děkuju(30.6.2016)

  • giblma
    *****

    Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011)(15.7.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace