poster

Hra (festivalový název)

  • Švédsko

    Play

  • Slovensko

    Hra

    (festivalový název)

Drama / Thriller / Akční

Švédsko / Dánsko / Francie, 2011, 118 min

Režie:

Ruben Östlund

Producenti:

Erik Hemmendorff
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Marigold
    ****

    Divácké nepochopení by se dalo v sále krájet, přitom Östlund natočil jednu z nejpřesnějších studií švédské společnosti a jejího zápolení s multikulturalismem. Zároveň je jeho sociologie ve filmu analýzou základních principů společenské interakce, poskládanou z pečlivě prokomponovaných a promyšlených záběrů (dost možná tak promyšlených, že si to někteří zaměňují s nahodilostí). Pozoruhodný, byť odcela chladný a odtažitý snímek.(6.7.2011)

  • giblma
    *****

    Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011)(15.7.2011)

  • Terva
    ****

    Asi jsem byl jedinný, který po projekci tohoto snímku zatleskal. I finské publikum bylo tímto snímkem celkem zaražené. Natočeno podle skutečné události.(11.11.2012)

  • JFL
    *****

    Nelítostný film o apatii, strachu a sociálních rolích, které dospěly do stádia, kdy je lidé bez skrupulí mohou snadno využívat pro svůj prospěch. Skvěle zvolená forma jakoby náhodného pozorování událostí dlouho předtím, než se stanou, i potom zpřítomňuje každodennost a s ní i fakt, že teror šikany probíhá za bílého dne všem na očích, ale nikdo mu neučiní přítrž. Částečně proto, že forma šikany je natolik sofistikovaná, že vypadá jako součást dětských her, ale také protože nemůžeme vidět do okolních lidí a nevíme, čím prošlI. Snímek navíc zneklidňuje tím, že ukáže bezradnost i bezmocnost obětí a naprostou beztrestnost i nenapravitelnost útočníků, která je umožněná sešněrovaností společnosti plné programové (tedy nikoli empatické) politické korektnosti. Samotná titulní hra zakládající šikanu bez fyzického kontaktu fascinuje tím, jak důmyslně využívá strachu vycházejícího ze společnosti definované předsudky a hleděním si svého.(9.7.2011)

  • amirgal
    *****

    Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme?(13.3.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace