Modré světlo

Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný. (04.07.2011)

Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. (27.06.2015)

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) (11.07.2011)

Pokud po mně někdo bude chtít tip na depresivní film, tak Code Blue bude patřit mezi ty první, které budu doporučovat. A nebo raději ne. Po celých zhruba 8o minut na mě totiž Marian působila tak zoufale, beznadějně, sebedestruktivně a Urszula Antoniak neponechala ani skulinku, odkud by na vás alespoň na moment vyzařovalo hřejivé teplo. A těch pár minut na konci, které mohly být tím minimem, byly mrazivější než smrt samotná a věřte, že asi tři minuty jsem se musela úporně dívat pouze na titulky, abych se alespoň vizuálně oddělila od šokujícího konce. Code Blue byl pohled smrti do tváře ve dvou podobách.....a obě byly tak děsivě reálné.... (20.08.2014)

Anorektický intelektuálně filmový potrat. Tak jako Sade ani zde autor/ka nenabízí skutečný děj ale pouze parodický mod extrémních poloh - sebepoškozování, znásilnění, umírání, mrdka na stehně jako třešnička na dortíku. Film hodně ukazuje a nic neříká, není o čem přemýšlet. Pětkaři se tady udělali sami ze sebe ale nemám jim to za zlé, taky se mi to občas stává, jen ne u filmů tohohle typu (díky bohu). (08.07.2011)