Lenny
Režie:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrají:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O´Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V mnoha ohledech necenzurovaný životopisný film pojednává o Lennym Bruceovi, který patřil k nejslavnějším poválečným ikonám americké satiry a stand-up komiky. Provokatér, narozený jako Leonard Alfred Schneider, se nezastavil před ničím, a jeho vulgární, nicméně trefné anekdoty, řízené rytmem jazzové improvizace, si získaly oblibu široké společnosti, ať už byly namířené proti sexuálním stereotypům či politickému tyátru. Spolu s tím, jak Bruceova sláva na konci 50. let mohutněla, rostly showmanovy patálie se striptérkou, a později manželkou, Honey Harlowovou, ale též jeho problémy s drogovou závislostí. Zároveň jeho nepřehlédnutelné a buřičské výkony začaly přitahovat pozornost mravokárných spolků i úřadů, načež se pár musel vyrovnávat s puritánskou legislativou. Lenny Bruce se výrazným způsobem zasadil o svobodu projevu, kterou si dnes na mnoha frontách spojujeme s rozeštvanou Amerikou 60. let. Zaplatil za to ale krutou daň… Životopisné drama, obohacené o dokufikční styl, natočil výtečný choreograf, muzikálový režisér a tvůrce hudebních filmů Bob Fosse (Sweet Charity, Kabaret, All That Jazz). Snímek získal hned šest nominací na Cenu Akademie, naneštěstí roku 1975 měl silné soupeře, a to v podobě Kmotra II a Čínské čtvrti. Navzdory tomu například Valerie Perrinová za roli Honey Harlowové získala na MFF v Cannes ocenění za nejlepší herečku. Po Motýlkovi Dustin Hoffman v Lennym prokázal své chameleonské herecké umění, které dále rozvíjel ve filmech Všichni prezidentovi muži, Kramerová versus Kramer či Tootsie. O neukázněný hudební doprovod se postaral oscarový jazzman Ralph Burns, jenž s Bobem Fossem spolupracoval už na muzikálu Kabaret. Na syrovém ztvárnění Lennyho života nese svůj velký díl šerosvitná kamera Bruce Surteese, jenž „ztvrdil“ obrazový naturel kriminálek a westernů s Clintem Eastwoodem (Oklamaný, Drsný Harry, Joe Kidd, Tulák z horských plání). Autentický charakter vyprávění má původ především ve scénáři Juliana Barryho, který převedl Lennyho dramatický příběh na stříbrné plátno z vlastní broadwayské divadelní hry stejného jména. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (68)
Lenny Bruce (Dustin Hoffman) je jako bavič ještě začátečníkem, když na začátku 50. let v nočním klubu v Blatimore pozná čilou striptérku "Hot Honey" (Valerie Perrine). Oba v sobě naleznou zalíbení a Lenny se s Hot Honey ožení¨, po čemž začnou vystupovat spolu. Lenny se při svých vystoupeních nebere žádné servítky ani v těch nejožehavějších sexuálních záležitostech, čímž si sice získává přízeň publika, avšak brzy proti sobě popudí policii. Tehdy začíná Lennymu těžký boj proti americkým strážcům mravnosti... Bob Fosse v tomto filmu vypráví autentický portrét skutečného baviče Lennyho Bruce, poměrně dokumentární formou založenou zčásti na mystifikačních interviech. V USA se film stal kasovním trhákem, stejně jako nadchnul Dustin Hoffman v titulní roli, za kterou získal svoji třetí oscarovou nominaci. Ani angažování relativně neznámé Valerie Perrine se neukázalo jako chyba. Zajímavé je, že v castingových zkouškách na tuto roli se musel vystřídat bezpočet hereček. Všechny pak obzvlášť v milostných scénách. Dustin Hoffman to komentoval tak, že měl možnost líbat 90 nejhezčích žen Hollywoodu. ()
Úsporný pseudodokument hladící zornice podmanivým černobílým fráčkem a hektolitry hustého cigaretového kouře. Lenny Bruce, upřímné hovado, obhroublý kecal a čuně se srdcem na správném místě v marném boji se sebrankou naškrobených vojebávačů telat, bez jejichž kvant soudních procesů na téma obscénnost by se tisíce stran kvalitní literatury nedostalo do širšího podvědomí a zbrklý ignorant by dokonce mohl prohlásit, že umělec, který s nimi tenkrát nebyl konfrontován, měl hovno co říci. Životopis z doby, kdy byla ještě žánrová šablona vystřihována z kartónu, z doby, kdy Dustin Hoffman nepřekypoval manýry vlezlého přizdisráče a sršel čímsi jako charismatem, prostě a jednoduše téměř po všech stránkách bezchybná záležitost. ()
Leonard Bruce - příliš upřímný kritik americké společnosti, anebo nevzdělaný narkoman, kterého proslavilo několik sprostých slov? Na Fossově biografickém dramatu je sympatické, že nenabízí jednoznačnou odpověď. Jedno je však nezpochybnitelné, Lenny Bruce byl kontroverzní osobností. Nepřiměřeně tvrdé postihy za několik neslušných vtipů (neslušných pro prudérní Ameriku 50. a 60. let) jej přiměly k dosti ostré politické satiře, která však zaváněla přílišnou sebelítostí a vztahovačností. Přínos Lennyho do problematiky lidských práv a svobod je značně diskutabilní a nejspíš ne natolik významný jako rovněž zfilmovaný případ Larryho Flinta. ___ Po pár minutách mi bylo jasné, proč se tvůrci rozhodli pro černobílý formát, kamera Bruce Surteese nemá chybu a dokonale navozuje atmosféru tehdejší doby. Lenny se z podstatné části odehrává v různých nočních podnicích, kde jsou kameramanovy možnosti přeci jen dosti omezené, Surtees však dokázal rozehrát fascinující hru světel a stínů, detailů, celků a polocelků a například nasnímání ladných křivek spoře oděných dívek nepůsobí vůbec vulgárně, naopak, jsou to záběry esteticky velice procítěné (bez jakékoliv ironie). Kamera si rovněž dobře rozumí s tváří Dustina Hoffmana (který se na skutečného Bruce trochu podobá), jehož vyprávění vtipů nepostrádá určitou dynamiku a i když občas plácal naprosté pitomosti, byl jsem jeho projevem fascinován. Jedním z vrcholů filmů je scéna, kdy kamera ustane na jednom (velice vhodně zvoleném) místě a „mlčky“ sleduje Hoffmanův zhruba sedmiminutový výstup – úžasné! ___ Lenny se kromě mimořádně kvalitní kamery a hereckého výkonu vyznačuje neobyčejnou otevřeností. Pokud jsem to dobře pochopil, vychází z výpovědí přímých účastníků daných situací, které vidíme rovněž ve filmu, avšak zahrané herci. Drogy, vulgarismy, problémové manželství, sexuální orgie – Fosse se nevyhýbá ani těm nejbolestnějším detailům z komikova života, díky čemuž dal vzniknout jednomu z nejupřímnějších životopisných filmů, který zhruba stejnou měrou kritizuje objekt svého zájmu jako objekt kritiky objektu svého zájmu. 90% ()
Amerika byla vždy mnohými lidmi považována za jednu z nejdemokratičtějších zemí světa. Přitom si v sobě její obyvatelé stále nesou na západní svět velmi konzervativní myšlenky svých puritánských předků. Právě proto byl Lenny několikrát zatčen. Použil slova místo zbraní, aby u diváků prolomil zpátečnické ledy a byl v tom velmi dobrý. Jinak to však bylo se státním aparátem...hlavně v druhé polovině filmu pak můžeme zřetelně vidět ten pověstný boj jedince s větrnými mlýny. V tomto poněkud netradičním biografickém snímku můžeme vidět celkem tři hlavní roviny - vývoj Lennyho života a kariéry od začátku 50s až do jeho smrti, který je prokládaný jeho výstupy z jeho pozdějších let a důležitou úlohu zastává také rovina "současnost", ve které je prováděn rozhovor (samozřejmě fiktivní) s Lennyho životní láskou, manažerem,... Všechny tři části fungují jako celek téměř bezchybně a nemám jim téměř co vytknout. Černobílý film navíc poskytuje přesný nádech a atmosféru 50s a první půlky 60s. Bob Fosse si poradil skvěle. Ale má největší poklona musí zákonitě směřovat k Dustinu Hoffmanovi. Tímto způsobem zahrání Leonarda Schneidera alias Lennyho Bruce se definitivně usadil mezi (alespoň mou) TOP nejlepších filmových hereckých výkonů. ()
Galerie (54)
Zajímavosti (4)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (méně) (více)