Režie:
Juanita WilsonScénář:
Juanita WilsonKamera:
Tim FlemingHudba:
Kiril DzajkovskiHrají:
Natasa Petrovic, Fedja Štukan, Miraj Grbic, Stellan Skarsgård, Nikolina Kujaca, Sanja Buric, Sasko Kocev, Kristina Brändén Whitaker, Igor Angelov (více)Obsahy(1)
Jako bych tam nebyla je příběhem mladé ženy ze Sarajeva, jejíž život se ze dne na den změní. Zbavena všeho, co kdy měla, čelící neustálé hrozbě smrti a bojuje proti nenávisti, kterou vidí kolem sebe. V posledním kroku odvahy nebo šílenství se rozhodne učinit ještě jeden vzdor: být opět sama sebou. A tento jednoduchý akt jí zachrání život. Zjistí totiž, že přežít znamená více než zůstat na živu. Jako bych tam nebyla je moderní válečný příběh, který objevuje lásku, identitu a spojitosti mezi námi všemi. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (65)
Snímků o válce v Jugoslávii jsem moc neviděl, možná jich ani příliš nevzniklo, ale tenhle rozhodně beru jako podnětný a vypovídající a je úplně jedno, že ho natočili Irové. Nejedná se o klasický válečný film, soustředí se na méně sledované pozadí válečného konfliktu. Vypovídá o neblahém osudu žen za války a činí to způsobem poměrně zdrcujícím. Příjemný zážitek to není, režisérka Juanita Wilson ťala do živého a vsadila všechno na jednu kartu - na sílu příběhu. Podle mně tahle sázka vyšla. Líbilo se mi, že Natasa Petrovic neměla potřebu vůbec přehrávat a působila nesmírně přirozeně. ()
Silný příběh, o tom žádná. Mladá žena jede do problematické země, aby zde učila. Není to země vzdálená, ale je to Bosna a Hercegovina. Žena zde strádá a její utrpení je podáno s neskutečným lidem kamery, což rozhodně má na diváky ten správný, nepříjemný efekt. Přesto si ale nemohu pomoct, ten film na mě neudělal až takový dojem. ()
Ekvivalent k filmovým svedectvám o utrpení v koncentračných táboroch. Surová, tichá dráma o zverstvách, stváraných na ženách (a dievčatkách) v Bosne a Hercegovine medzi rokmi 1992 a 1995. Očami mladej ženy, ktorá sa ocitla v nesprávnu chvíľu na nesprávnom mieste. Skoro celý film sa odohráva v tábore pre ženy, v dusnej atmosfére, na pustom priestranstve s tromi barákmi. Väčšina nepríjemných vecí (zabíjanie, znásilňovanie, ponižovanie) sa odohráva mimo záber, ale dôjde aj k jednej naturalistickej scéne - a dlhšej než je divákovi príjemné. Minimalistická Natasa Petrovic v hlavne roli postačujúca, Skarsgardove cameo potešilo. V závere sa film z deprimujúceho svedectva z lágru mení v úvahu o následkoch hrozných činov, s ktorými hlavná postava nielen že bude musieť žiť v spomienkach, ale ich bude musieť prijať za vlastnú krv v rodine... 4* dať nemôžem - druhá polovica filmu (pomer s kapitánom) je v psychológii postáv a ich konania menej dôveryhodná. I tak sa ale jedná o silný, nezabudnuteľný zážitok, po ktorom sa vám nebude ľahko zaspávať. ()
Překvapuje mě, že za tímto filmem stojí zrovna Irsko, když se celý odehrává na Balkáně. Nemyslím si ale, že by měli Balkánci něco skrývat. To, co tento film předvádí, se v jejich zemích prostě v devadesátých letech dělo a bylo to tak odporné, že na balkánskou válku často hledám hlubšího slova. U filmu mi občas chybělo více dialogů nebo alespoň jasných vysvětlení. Vše stálo na tom, ať si divák jednotlivé momenty vysvětlí po svém. Kamera totiž sem tam zabrala takové scény, že vidět je v reálu, tak se z nich asi jen tak nevzpamatujete. Podobné záběry má třeba ruský válečný film Jdi a dívej se. Jak říkám, Jako bych tam nebyla je opravdu hodně těžký film. Válka v Balkáně v místních chlapech probudila ty nejhorší pudy a rozvedla je do absolutna. Neřikám, že jiné války to nedokázaly, ale tady je to přeci jenom ještě docela dost aktuální. ()
Konec dvacátého století, Evropa a pojem lidská práva, jejichž dodržování je projevem civilizace a humanismu - a najednou nic z toho neplatí, protože teď právě úřaduje válka... a ta vyznává docela jiné hodnoty. V takovém případě je rada, obsažená v názvu, vskutku nad zlato, škoda jen, že s výborným začátkem, který zahustí krev v žilách, zůstal zbytek nekompaktní, jako by si nevěřil, tj. mnohem méně vtahující, navrch s chybějící negativní reakcí "běžných" žen k použití, bezprostředně po nabytí svobody - hlavu na to, že by se do nebohé Samiry pustily podobným způsobem, jako do Maleny, svého času, nedělejme si iluze. Až opět s koncem se dostavuje směs strachu, nejistoty a snad i nenávisti, i když v trochu jiné formě, ale zároveň i krásné poznání, jakým je člověk obnovitelným zdrojem radosti a lásky, neskutečné - po čem všem se znovu dokáže smát i milovat... Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
Galerie (13)
Photo © Octagon Films
Reklama