Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Hunt
    ***

    Úžasná komorní výprava, krásně vymyšlené a propracované. Jen pro vyšší hodnocení mi chybělo nějaké silnější souznění a cítění s hlavními postavami, pro mě byli trochu umělé a jejich pocity jsem nesdílel. Je to jen osobní pocit a i přesto je Joe Wright jeden z mých oblíbených režisérů.(20.12.2012)

  • xxmartinxx
    ****

    První hodina je zcela uchvacující a vtahující. Druhá už jen čekání na vlak. Nevyrovnané co do dávkování nápadů i děje. A nemyslím se, že by to bylo mým přemlsáním. 3 a 1/2, zaokrouhleno zatím nahoru, protože Wright stále objevuje nové věci, tedy spíš věci nově působící. Opět bych tohohle režiséra nepřeceňoval - je to "jen" pěkné. Ale pěkně pěkné.(28.11.2012)

  • emma53
    ****

    Anna Karenina je příběh o hluboké lásce a vášni, ale jaké bylo moje zklamání, když jsem nejen během filmu, ale až do konce nezaznamenala téměř žádnou chemii a emoce. Strašná škoda, protože jinak by to mohla být výborná adaptace. Originální zpracování je rozhodně zajímavé i když některé obrazy mně moc nesedly, ale to se jednalo jen o malé věci. Co ale asi nejvíc rušilo můj celkový dojem, byla role Vronského v podání Aarona Johnsona. Žádné charisma, prostě nic co by mě donutilo vzplanout vášní k takovému mdlému, nijakému muži (i když Robert Pattinson o kterém uvažovali, by asi taky nebyla žádná výhra). Naopak jsem byla velmi překvapená perfektním podáním Karenina Judem Lawem, od kterého bych to rozhodně nečekala. Další postavy, které zaujali mou pozornost v tom pozitivním smyslu, byla role Levina v podání Ira Domhnalla Gleesona a malá, zatím nenápadná herečka Alicia Vikander v roli Kitty. Jinak to byla pastva pro oči, pokud jde o kostýmy a celkově to bylo vizuálně velmi příjemné. Jó, ona to není žádná legrace vytvořit dokonalou ruskou atmosféru Tolstého knih. A rozhodně se podívám ještě na jiné filmové zpracování.(18.1.2013)

  • Matty
    ****

    Melodrama, které se bojí plně poddat své melodramatičnosti. Tvůrci si divadelním uchopením mizanscény vytvořili perfektní alibi pro případ, že by se někdo pozastavoval nad tím, nač v cynické době virtuálních vztahů adaptovat román o upřímné lásce a hledání duševní rovnováhy. Vždyť je to celé jenom divadlo ruské šlechty, do sebe uzavřený svět velkých citů, mohou se hájit. Netuším ovšem, čím chtějí obhájit, jako moc je tato výrazná stylizace prvoplánovitá. Dekorace, svícení i pohyby kamery povětšinou slouží pouze k tomu, aby nonverbální formou vyjádřily to, co již bylo řečeno v dialozích. Duplikace informací film činí polopatickým a delším, než by využitá porce knižní předlohy potřebovala. Také výběr situací z knihy jako kdyby se podřizoval formální stránce. Využita byla snad každá záminka k dynamičtějšímu pohybu (tanec, kluziště, závody koní), některá i vícekrát (nezapomenutelné sečení obilí). ___ Akce na povrchu odvádí pozornost od zvláštního emocionálního chladu mezi postavami, zejména Annou a Vronským. Keiře role sedí, i když je moc mladá, příliš hubená a většinu herectví za ní odvádějí účesy, kostýmy a reflektory nasvěcující scénu. Zato Aaron Taylor-Johnson byl obsazen zcela proti typu hrdiny, kterého má ztvárňovat. Žádné charisma, žádné tělo, žádný respekt. Shovívavý úsměv vyvolávající zajíček, nikoli lev salónů. Jeho vinou nefunguje ani napětí uvnitř vytvořeného, spíše ideového nežli přímo milostného trojúhelníku, neboť ve své bezvýraznosti rozhodně neztělesňuje nespoutané vášně, opak usedlého rodinného života, od něhož se tak Anna odvrací z málo zjevných důvodů. Zásadní slabinou ústředního milostného vztahu je však bezradnost tvůrců, jak Annin mravní poklesek srozumitelně prezentovat dnešnímu divákovi. Nechtějí ji fandit, nechtějí ji odsuzovat. Ve výsledku ji ukazují jako bytost citově roztěkanou, netušící, co vlastně chce, a následkem toho směřující k záhubě. V knize jsou motivace její i motivace ostatních postav i díky neustálému „přepínání“ hlediska mnohem jasnější, třebaže z dnešního hlediska působí poněkud staromódně, což je stále lepší než Wrightova pseudo-modernost. ___ Pokud už je filmem zohledněna vyprávěcí linie Konstantina Levina, v knize dokonce linie nadřazena té Annině, zasloužila by si více rozvést. Rychlý dovětek, pomáhající si tou nejprostší symbolikou, vyznívá velmi banálně a hrdina, jenž by měl procházet nejkomplexnější charakterovou proměnou, ve výsledku budí dojem dobromyslného žence, kterého náhle osvítilo. Přesto je Levinův vztah s Kitty přesvědčivější než vzplanutí Anny k Vronskému. Paradoxně zásluhou vizuálně prostých scén, kdy dochází ke zklidnění kamery, kdy milenci dokonce ani nemusí nic říct, abychom pochopili, k čemu mezi nimi dochází (skládání slov z kostek). V té chvíli je film skutečně a upřímně o potlačované, nevyjádřitelné lásce a nesnaží se svou melodramatičnost omlouvat divadelním aranžmá. ___ Zaujetí formou, jakkoli místy dechberoucí a dávající vzpomenout na kamerové tance z Ophülsových opusů, bohužel výrazně redukuje myšlenkový potenciál knihy, která je ve snaze o vnější efektnost někdy posunuta do naprosto nevhodných tónin (v rámci žánru vulgární milostné scény). Zatímco Tolstého úvahy ve filmu dostaly podobu zbanalizovaných symbolů, inspirativní je Anna Karenina nově vloženým, svým divadelním „přepsáním“. Vypuštění Levina, a nakrátko také Anny, do autentičtějšího okolního světa, který se nezabývá jenom milostnými vztahy, v zásadě zpochybňuje smysluplnost veškerých sentimentálních dramat. S přechody mezi vnitřním a vnějším sice není nakládáno moc nápaditě, ale samotné připuštění, že existuje i něco mimo tohle blyštivé melodramatické akvárium, považuji za velice výmluvný příznak doby, ve které žijeme. Už ani ve filmu o citových problémech nejsou citové problémy brány s někdejší naléhavostí. ___ Je to nakonec víc Stoppard a Wright než Tolstoj, komu tato Anna Karenina patří a obávám se, že kdyby režisér neměl oporu v solidním scénáři, hraje si s obrazovým ztvárněním ještě víc a ještě míň vypráví. Prosím. Jen ať k tomu příště nezneužívá knihy, jež má stále co říct i bez násilně přidaných vizuálních kudrlinek. 75%(29.11.2012)

  • Jezinka.Jezinka
    ****

    "Život je divadlo a my všichni jsme herci." Divadelní stylizace, kterou je ukázána povrchnost ruské šlechty roku 1874, dává filmu zajímavý rámec, pro předlohy neznalého diváka vnáší do prvních nejméně dvaceti minut filmu totální zmatek. Jsou tu scény, které z některých adaptací vypadly, nebo byly vzaty dost hákem (na začátku epizoda s mrtvým ajznboňákem, seznámení Anny s matičkou jejího budoucího milence), což se cení. Na druhou stranu jsou vynechány jiné, které by mohly nechat více vyznít druhému milostnému vztahu, tedy Levina a Kitty, což mě upřímně mrzelo, protože Levin je má oblíbená postava. Divadelní stylizace umožnila seberealizaci šíleného choreografa, který až dosud evidentně cvičil hady trpící bolením bříška a proto se zuřivě kroutící. Co to mělo být? Vzpomeňme na krásnou scénu plesu z Vojny a míru a Bondarčukovu tančící kameru, vzpomeňme na plesovou scénu z My Fair Lady nebo Tří oříšků pro Popelku a hlasitě zaplačme, protože si tady opravdu užijeme spíš pocit zmatení než plesání. Velký, opravdu velký problém jsem měla s tím odbarveným sladítkem nablblým, škareďoučkým, nijakým, co hrál Vronského. On mi i v knize byl sympatičtější charismatický, moudrý, laskavý a velkorysý Karenin. Tady, když stáli vedle sebe, měla jsem naprosto jasno, kterého ze dvou Alexejů bych chtěla do života. V rámci divadelní stylizace si měli odpustit, po vydařené milostné scéně, to eklhaftní olizování. Opravdu jsem nechtěla vědět, jak dlouhou slinu vyslintne Aaron Taylor-Johnson. Stejně jako u Vronského a vlastně ještě víc. Když si vzpomenu na ruskou verzi, kde mě malý Serjoža svou líbezností posadil na zadek, ptám se, proč ho tady hraje tak škaredý spratek. Není to taková kláda, aby bylo nutno hledat něco jiného, než prostě hezké dítě. Od něčeho takového, jako co tam bylo, by se Anně zas tak těžko neodcházelo.Protože byla vynechána část cestování Vronského s Annou po Itálii, jeho nevydařený pokus o sebevraždu, Anniny zdravotní problémy byly naznačeny až v samotném závěru, vypadá i v téhle verzi Anna tak trochu jako hysterka závislá na morfiu, i když to není v tomhle ohledu tak přepálené, jako verze se Sophií. Pro nešťastně zamilované mám vzkaz. Ani když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley, ZEJMÉNA když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley. A pro tvůrce titulků, kteří jsou jistě celí natěšení si můj komentář přečíst, autor předlohy se jmenoval Lev Nikolajevič Tolstoj, ne Leo Tolstoy, jména se nepřekládají; nějak se s tím vypořádejte.(9.1.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace