Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    ****

    Melodrama, které se bojí plně poddat své melodramatičnosti. Tvůrci si divadelním uchopením mizanscény vytvořili perfektní alibi pro případ, že by se někdo pozastavoval nad tím, nač v cynické době virtuálních vztahů adaptovat román o upřímné lásce a hledání duševní rovnováhy. Vždyť je to celé jenom divadlo ruské šlechty, do sebe uzavřený svět velkých citů, mohou se hájit. Netuším ovšem, čím chtějí obhájit, jako moc je tato výrazná stylizace prvoplánovitá. Dekorace, svícení i pohyby kamery povětšinou slouží pouze k tomu, aby nonverbální formou vyjádřily to, co již bylo řečeno v dialozích. Duplikace informací film činí polopatickým a delším, než by využitá porce knižní předlohy potřebovala. Také výběr situací z knihy jako kdyby se podřizoval formální stránce. Využita byla snad každá záminka k dynamičtějšímu pohybu (tanec, kluziště, závody koní), některá i vícekrát (nezapomenutelné sečení obilí). ___ Akce na povrchu odvádí pozornost od zvláštního emocionálního chladu mezi postavami, zejména Annou a Vronským. Keiře role sedí, i když je moc mladá, příliš hubená a většinu herectví za ní odvádějí účesy, kostýmy a reflektory nasvěcující scénu. Zato Aaron Taylor-Johnson byl obsazen zcela proti typu hrdiny, kterého má ztvárňovat. Žádné charisma, žádné tělo, žádný respekt. Shovívavý úsměv vyvolávající zajíček, nikoli lev salónů. Jeho vinou nefunguje ani napětí uvnitř vytvořeného, spíše ideového nežli přímo milostného trojúhelníku, neboť ve své bezvýraznosti rozhodně neztělesňuje nespoutané vášně, opak usedlého rodinného života, od něhož se tak Anna odvrací z málo zjevných důvodů. Zásadní slabinou ústředního milostného vztahu je však bezradnost tvůrců, jak Annin mravní poklesek srozumitelně prezentovat dnešnímu divákovi. Nechtějí ji fandit, nechtějí ji odsuzovat. Ve výsledku ji ukazují jako bytost citově roztěkanou, netušící, co vlastně chce, a následkem toho směřující k záhubě. V knize jsou motivace její i motivace ostatních postav i díky neustálému „přepínání“ hlediska mnohem jasnější, třebaže z dnešního hlediska působí poněkud staromódně, což je stále lepší než Wrightova pseudo-modernost. ___ Pokud už je filmem zohledněna vyprávěcí linie Konstantina Levina, v knize dokonce linie nadřazena té Annině, zasloužila by si více rozvést. Rychlý dovětek, pomáhající si tou nejprostší symbolikou, vyznívá velmi banálně a hrdina, jenž by měl procházet nejkomplexnější charakterovou proměnou, ve výsledku budí dojem dobromyslného žence, kterého náhle osvítilo. Přesto je Levinův vztah s Kitty přesvědčivější než vzplanutí Anny k Vronskému. Paradoxně zásluhou vizuálně prostých scén, kdy dochází ke zklidnění kamery, kdy milenci dokonce ani nemusí nic říct, abychom pochopili, k čemu mezi nimi dochází (skládání slov z kostek). V té chvíli je film skutečně a upřímně o potlačované, nevyjádřitelné lásce a nesnaží se svou melodramatičnost omlouvat divadelním aranžmá. ___ Zaujetí formou, jakkoli místy dechberoucí a dávající vzpomenout na kamerové tance z Ophülsových opusů, bohužel výrazně redukuje myšlenkový potenciál knihy, která je ve snaze o vnější efektnost někdy posunuta do naprosto nevhodných tónin (v rámci žánru vulgární milostné scény). Zatímco Tolstého úvahy ve filmu dostaly podobu zbanalizovaných symbolů, inspirativní je Anna Karenina nově vloženým, svým divadelním „přepsáním“. Vypuštění Levina, a nakrátko také Anny, do autentičtějšího okolního světa, který se nezabývá jenom milostnými vztahy, v zásadě zpochybňuje smysluplnost veškerých sentimentálních dramat. S přechody mezi vnitřním a vnějším sice není nakládáno moc nápaditě, ale samotné připuštění, že existuje i něco mimo tohle blyštivé melodramatické akvárium, považuji za velice výmluvný příznak doby, ve které žijeme. Už ani ve filmu o citových problémech nejsou citové problémy brány s někdejší naléhavostí. ___ Je to nakonec víc Stoppard a Wright než Tolstoj, komu tato Anna Karenina patří a obávám se, že kdyby režisér neměl oporu v solidním scénáři, hraje si s obrazovým ztvárněním ještě víc a ještě míň vypráví. Prosím. Jen ať k tomu příště nezneužívá knihy, jež má stále co říct i bez násilně přidaných vizuálních kudrlinek. 75%(29.11.2012)

  • Mertax
    ***

    Tolik hluboké lásky a spalující vášně, a přece tak odtažité a chladné. Tentokrát Wrightovi ujel vlak. A Keira v řadě scén svým projevem působila nepřirozeně... Je to přestylizované a celkově AK vypadá spíše jako křečovitý pokus o jakýsi art, u nějž nezbyly finance na exteriéry. Chápu, že po více než deseti zpracování látky, je třeba přijít s něčím originálním, ovšem divadelní kulisy, vypiplané kostýmy, dobové dekorace a hravá kamera (rozostřování obrazu, přesvicování), kvalitní drama nezaručují./// Casting Vronského mimo, Law vynikající a vnitřní rozpory, Keira však vnitřní rozpory, touhy a strasti Kareniny přesvědčivě zahrát nedokázala. [Kino](28.11.2012)

  • nunka
    ****

    Literárna klasika ožila na filmovom plátne so zaujímavou formou. Divadelné kulisy, rozprávanie tancom a celkový svieži štýl, ktorý nie je zviazaný tradičnými filmárskymi mantinelami robí z tejto klasiky viac než priemerný film.(19.3.2013)

  • Jordan
    *****

    Môj filmový rok 2013 som odštartoval restom z minulého roka. Restom zámerným, pretože Anne Karenine filmu som sa dlho vyhýbal, tak ako sa (zatiaľ stále úspešne) vyhýbam Anne Karenine knižnej. A keď som napokon zlákaný kamarátkami šiel do kina, šiel som tam správne nabudený maximálnou haterskou energiou, rozhodnutý od začiatku hľadať chyby a neduhy toho filmu, ospravedlniť si svoje doterajšie predpojaté predsudky voči nemu a potvrdiť si správnosť svojho názoru: Anna Karenina NEMÔŽE BYŤ dobrý film. Nuž, hádajte čo - môže! A je! A nie len dobrý, ale priam výborný. Vlastne až taký skvelý, že po prvom zhliadnutí má pre mňa zatiaľ iba jednu chybičku krásy: Annu Kareninu. Kieru Knightley považujem za herečku zlú, čo by som jej vedel odpustiť, ak by bola aspoň pekná. Lenže to úbohé stvorenie nevie nič iné, len vyškierať svoje nie najpodarenejšie zuby a to, že 98% jej filmografie sa preváža po plátne v historických kostýmoch je dôkazom toho, že nie je hlúpa a vie o svojich hereckých limitoch: a tak si vyberá role, ktoré sedia jej jedinej jednej polohe, v ktorej vie byť ocenená a zaujímavá. Odhliadnuc od Keiry-škejry je film napchatý výbornými, bravúrne hrajúcimi hercami, kde u mňa dominuje presný a mrazivý Jude Law a hlavne a predovšetkým životaschopný a života-plný, bujarý Matthew MacFadyen; režijne to je podľa mňa masterpiece a Joe Wright sa stáva týmto kúskom režisérom, na ktorého ďalšie filmy sa bude očakávať podobne, ako sa do tehto polohy dostali Nolan, Tarantino a pod., scénografická bravúra podľa mňa (dúfam) bude ocenená Oscarmi, celý autorský koncept divadelnej štylizácie, ktorý sa výborne vysporiadava s metaproblémom "angličanov hrajúcich ruskú klasiku", celá nadstavba, všetky tie štylizácie (pasáže so stivom sú geniálne - rytmus, tanec, precízne tempo!) mi vyhovovala a aj keď to bol manierizmus, konečne manierizmus FUNKČNÝ a organický; silné scény (umývanie chorého kosťovho brata, DOSTIHY!), emocionálne scény (milovanie, hra s kockami), aj poetické scény (labyrint, záverečný vlak...) sú zrežírované geniálne, určite si to pozriem ešte raz, dokonca možno znova navštívim kino, lebo na tom plátne sa to skvie!(4.1.2013)

  • Lima
    ****

    Mám pocit, že se Joe Wright od doby jeho fantastického debutu jenom hledá. Zkouší nové věci, formálně experimentuje, ale…není to tam. Ty hluboké emoce, které jsem zažíval u ´Pýchy a předsudku´ a částečně i u ´Pokání´, ty u jeho dalších filmů postrádám. Oceňuji jeho odvahu, že v 1. půli pojal staromilný Tolstého román jako dynamický, rozbouřený kus, situovaný z větší části stopáže do divadelního prostředí, kde se v rychlém sledu střídají kulisy a herci se prezentují stylizovanými pohyby (a božsky se na to kouká). Jenže emoce, které se mnou tak mocně zmítaly u sovětské Zarchyho adaptace, tu prostě nejsou, dostatečně nevyplouvají na povrch a slzy v očích se nekonají. Nevím, jestli za to může fakt, že Zarchy přistupoval k Tolstého románu s velkou pokorou, možná větší, než jakou projevil Wright, nebo jestli je hlavním kamenem úrazu skutečnost, že Aaron Taylor-Johnson postrádá to chlapské charisma, ze kterého se ženám podlamují kolena. Odmyslete si ten subtilní knírek a hned čekáte, že Vronský naskočí, spolu se svými středoškolskými spolužáky, na skateboard a Anna Kareninová bude mít velký problém s mravnostní policií, že sváděla nezletilého jinocha. Samotný tragický konec mě pak jen tak lehce, velmi lehce emocionálně líznul a to by se u adaptace tak zásadního románu stávat nemělo. Přesto, s přimhouřením obou kukadel dávám milosrdné 4*, jenom za tu odvahu, kterou Wright projevil, protože tvůrčím experimentům jsem vždy příznivě nakloněn.(5.2.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace