New York dvacátých let. David Shayne (John Cusack) je mladý divadelní autor, který na rozdíl od producentů pevně věří ve svůj talent. Aby prosadil uvedení své nové hry, přijme pomoc bohatého gangstera. Háček je v tom, že za to musí obsadit jeho přítelkyni, která touží po divadelních prknech. Soubor se začíná scházet, probíhají první zkoušky, ale situace se začíná poněkud komplikovat ve chvíli, kdy do divadla přichází gangsterova favoritka, doprovázená osobním strážcem, který prokazuje vyhraněný zájem o dramatické umění.
Další svébytná kreace Woodyho Allena byla v sedmi kategoriích nominována na Oscara (za režii, mužský ... (zobrazit celý text)
Nostalgická, hrejivá oslava divadla a všetkého, čo ho robí tak krásnym a plnohodnotným umením. Woody v životnej forme, tak, ako sa mu to podarí len raz za čas. Keď som odchádzal z kina, chcel som každého rovnako spokojného diváka vyobjímať a radovať sa s ním z toho, aký zázrak sme práve videli. Prekrásne!
Allen opět řeší své oblíbené téma – (bez)moc režiséra nad výslednou podobou (svého) díla. Jeho útisk producenty a postupná ztráta jakékoliv kontroly. Tentokrát děj zasadil do prohibiční Ameriky třicátých let ovládané gangstery a jako jeho alter ego můžeme vnímat Johna Cusacka (což Allen samozřejmě popírá). U Výstřelů na Broadwayi lze snad poprvé vysledovat častý problém nynějších Allenových filmů. Výborné hlavní téma je dosti nenápaditě rozvíjeno a nejsvětlejší body tak dále tvoří pouze konverzační perly, jichž je v každém dalším filmu méně a méně. Díry v logice se podřizují logice autorova přístupu. Postavy se chovají příliš nepravděpodobně, zmatečně. Příběh postrádá uspokojivý, naplňující závěr, negraduje, prostě skončí. Režie je zcela bez ambicí, nudná a jakoby pouze uvolňující prostor scénáři, na čemž lze vysledovat značný úpadek od rovněž komediální a rovněž retro Purpurové růže z Káhiry, která nebavila jenom scénářem a hereckými výkony. Herci jsou kapitolou samou pro sebe. Z množství ne moc zvučných jmen vyčnívá skvělý mafián Chaz Palminteri a nesnesitelně přehrávající Dianne Wiestová jako herecká star Helen Sinclairová. Veškeré její scény byly pro mne hotovým utrpením i přes vědomí, že jí takové pojetí role nařizuje scénář (a režisér). Jiným, roztomilejším způsobem byla nesnesitelná Jennifer Tillyová v roli naivní „umělkyně“ Olive Nealové. Příjemná k poslechu a důležitá pro plné docenění Allenova smyslu pro černý humor je dobová hudba, která je společně s výpravou jednou z mála věrohodných věcí na této komedii. V kontextu Allenovy tvorby patří Výstřely k filmům slabším až průměrným, mají však své kouzlo. 75%
Perfektní sarkastická komedie na pozadí doby prohibice a mafiánů. Zvláštní je, že v jednom z nejlepší filmů Woodyho Allena sám mistr zrovna nehraje. Jinak Woody naservíroval perfektní atmosféru a prostředí Ameriky 30. let a tímto filmem vzdal čest hercům, režisérům, producentům, zkrátka divadlu jako takovému. Jinak film má vše, co můžeme od Woodyho snímku čekat, precizní dialogy, jemné gagy a střeštěné situace. John Cusack, jakožto mladý autor divadelních her, hraje skvěle. Ovšem nejlepší herecké výkony podal někdo jiný, pro mě je zcela nejlepší Cheech alias Chazz Palminteri, u kterého se mi líbil přerod z "chlápka, který má IQ minus 50" na geniálního autora divadelních her a Diana West, která za svou stárnoucí herečku obdržela Oscara. Čtyři a půl hvězdičky......
Parádní snímek. Allen ve scénáři operuje s výborně napsanými postavami a ve filmu s ještě lepšími herci! Jeden z nejsrozumiteljnějších Allenových snímků! Palminteri a Cusac jsou nezapomenutelní!
Nejlepší allenovka bez Allena. ____ Film o třech velkých zálibách a trampotách Woodyho Allena, které tak rád vetkává do svých filmů. (i) Herci: Woodyho filmy jsou hlavně o hercích, jejich vedení, problémech a rozmarech během natáčení. U Woodyho je navíc sympatické, že používá rovnoměrně všechny tři typy interakce, kterým každá z postav příběhu podléhá – konflikt na cestě za svou dramatickou potřebou, vstupování do vztahu s dalšími postavami a vstupování do vztahu sami ze sebou. Zajímavé je rovněž pygmalionské rozvržení a třídní hierarchie vztahů - Woodyho oblíbené téma -, konrétně zde velice vyvážené, neboť husička sice infiltruje - a znechucuje - uměleckou smetánku, na druhou stranu mafián pepickým myšlením z periferie přináší mnohé inovace a nápady. Mafián Cheech představuje věčný rozpor mezi viděním režiséra a viděním obyčejného člověka. A přesně tohle musí řešit Woody Allen při psaní každého scénáře, a právě tyhle scenáristické útrapy ztělesňuje Cheech, třebaže ho většina diváků vnímá jen jako mafiána. Do toho lze připočíst problém s básnickými dialogy, na papíře tak vzletnými, ovšem v reálu nefungujícím a poněkud komickými, navíc často nesednou hercům tzv. do pusy a musejí se při natáčení upravovat. Největší podvratnost ovšem vychází z toho, že Cheech má ještě třetí rovinu – vedle primární roviny mafiná a sekundární roviny ztělesňující scenáristické útrapy –, a to rovinu stoprocentně napsané a fungující postavy. Mafián Cheech zde mj. zastupuje běžného diváka, opak přemoudřelého intelektuála, a Woody touto postavou dává implicitně najevo, že je schopen napsat věrnou, žijící postavu. Woody nám přes Cheecho vlastně tvrdí: „Já to umím, jsem dobrý“. A je. Trochu žertovné jsou snad jen momenty, kdy lze Woodyho „zastihnout“ v jiné postavě. A rozhodně nejde jen o Clusaka. (ii) Divadlo: Za starých časů hýbali režiséři herci. Teď hýbou s kamerou. U Woodyho to ovšem neplatí, neboť stylistika jeho filmů odpovídá spíše divadlu než filmu, navíc je mu divadlo zjevně bližší než celá kinematografie. Také proto jako jeden z mála amerických režisérů nenechal své filmy nakazit zásadami zesílené kontinuity – tím se míní více střihů, více detailů, odpoutaná kamera apod. Stylistika se ve Woodyhu filmech podřizuje postavám a příběhu, nikoliv obráceně. Herci nejsou nikdy podřízeni střihu. Woody je humanista, nikoliv technokrat. (iii) Krize intelektuála: Potažmo krize umělce, totiž Woodyho, v područí zištných producentů, ústící do nutnosti opouštět ideály ve prospěch kompromisu. ____ Celý film lze vnímat také jako proces výroby filmu, která se ale neodehrává při samotném natáčení, ale mimo něj. V nepřítomnosti kamer. Sledujeme v podstatě jen zkoušky, samotné představení nevidíme. A herci připravující se ve filmu svědomitě na divadelní premiéru lze vnímat jako herce připravující se na film Výstřely na Broadwayi; jako zkoušku (většinu filmů provází zkoušky před natáčením, třebaže producenti za tím vidí vyhazování peněz). Celý ten film je stručně řečeno taková tematizace režisérských útrap a radostí v kostce (viz bod jedna, dva a tři) z pohledu Woody Allena. Přestože se ale ve Výstřelech na Broadwayi mnohé skrytě tematizuje, nejde o hyperrealismus (hyperrealismus odhaluje fakt, že realita, jak jsme zvyklý vidět, je výsledek mechanické manipulace. Dává okamžite najevo, že říká lži), ani o meta-dekonstrukce různých mediálních světů, ale o intenzívní ponor do příběhu, protože film sám o sobě je velice působivý a oné tři body v sobě nese jen velice implicitně, skrytě, respektive jsou tak silně vetknuty do příběhu, že nad nimi neuvažujeme a že nás neruší v pokojném sledování. ____ O vytrvalém podceňování a přezírání Woody Allena bylo napsáno už mnohé. Celý zádrhel vychází z binární opozice mezi upřeným „gaze“ a letmým „glance“ pohledem – Woody si za téma vybírá události dramatické a vážné, ovšem nahlíží na ně komediálně, proto jeho filmy, přestože patří do kategorie „gaze“, vnímáme spíše jako „glance“, jako atrakce neurotika, kterému přece nebudeme věnovat přehnanou pozornost. Ten samý problém se dotýká broadwayských muzikálů, komedií a představení inscenovaných obvykle komerčními společnostmi s cílem produkovat zisk, jejichž podceňování plyne z mylného chápáni povrchnosti, ztotožněné s otevřeným a prvoplánovým výrazem citů, jenž má vyvolávat bezprostřední emoce diváků. Přesně tak muzikály a komedie opravdu fungují, avšak právě proto jsou – stejně jako Woody Allen – mnohem větší výzvou k interpretaci než umělecké a experimentální filmy, které působí na emoce intelektuální a jsou nejsnažším předmětem výkladu a teorie. ____ Stylistická poznámka závěrem: Zhruba v 50. minutě, kdy sedí dvojice párů v restauraci (Cusack, jeho manželka a Marxovi), je u stolu volné místo - určené jakoby pro nás, pro diváky. Woody nás zve k přímé účasti. Už nejsme „za“ kamerou, ale před ni spolu s postavami. Stejnou techniku používá slavný obraz Pokus s vývěvou nebo Večeře v Emauzích od Carravaggia.
Jediná chyba tohoto výtečného filmu je, že se do něj Woody Allen neobsadil. Ale jinak je to skvělá komedie, radost pohledět. Dianne Wiestová za svou stárnoucí divu právem dostala Oscara a ostatní, především Tracey Ullmanová a Jim Broadbent, jsou neméně skvělí.
Woodyho dobové příběhy už jsou mojí velkou jistotou. Budu při nich mít na tváři úsměv, občas široký, občas lehce zkřivený onou všudypřítomnou tesknou náladou. A určitě se nakonec vyhnu všem prohlášením o tom, že se "tentokrát pan režisér opravdu předvedl", protože lásku k umění, ironii k herečkám a nepostradatelnost romantiky jsem u něj naštěstí viděl vždycky a je jen náhoda, že to právě tady na Broadwayi přišlo všechno ruku v ruce v tak neopakovatelně pomalém tempu. Jako celek jsou totiž Výstřely tradičně skvělá allenovština jak vyšitá.
Dalsi paradni Allen, i kdyz mezi nejlepsi kousky se to nezaradi. Hlavni problem je, ze to cely pusobi lehce stereotypne. Pribeh je fajn, nacvicovani divadelniho predstaveni a na pozadi gangsteri, vetsina postav je paradne napsana a obsazeni je taky perfektni, hlavne me potesil Palminteri jako genialni spisovatel/vrah a neustale zerouci Broadbent. Jenze pres tohle vsechno je to takovy furt dokola, nejdriv zkousi, pak se s nekym neco ohledne predstaveni resi, zase se zkousi, zase se resi problemy a furt stale a stale stejne az kolikrat jsou nektery dialogy skoro stejny. Navic to neustaly vyrvavani a hadky hercu na podiu v prvni pulce filmu mi za chvily lezlo na nervy. Ale i pres tuhle vytku je film pohodove natocenej, i kdyz je to drama tak nechybi sem tam nakej for, pekna dobova atmosfera, fajn hudba a nenudi to ani nahodou.
Skvělý námět, který poskytuje prostor k řadě nezaměnitelných allenovských dialogů. Jen škoda, že přes některé opravdu vynikající momenty, film chvílemi ztrácí šťávu a tempo. Každopádně jsem hlavně díky zajímavým postavám dobře bavila a Woody tak zůstává jedním z mých nejoblíbenějších režisérů, jehož díla jsou téměř vždy sázkou na jistotu.
Trošku jsem se bál, že budu tímto filmem zklamán, protože jsem zatím ještě neviděl od Woodyho žádný film, v němž by Woody Allen sám nehrál. Ale brzy jsem se přesvědčil o tom, že mé obavy nebyly na místě. Allen moc dobře věděl, proč se do tohoto snímku nedosadil. Prostě si tentokrát nenapsal žádnou roli pro sebe, nehodil by se sem.
Ale tohle je veldejší. Tenhle film je naprosto skvělý. Sám mám sice raději jiné Allenovy filmy, ale nedivil bych se, kdyby právě tento někdo považoval za jeho nejlepší. A nejlepší na celém snímku je úžasně propletený děj a geniální dialogy, u kterých jsem měl často obavy, že smíchy puknu. 9/10
Naprosto famozní Dianne Wiest, její postava je velmi podobná divadelní Julii. Taky mi utkvěl Broadbent, který ve filmu skoro pořád jí a zvětšuje se před očima. Vyšperkovaný Allenův film, ve kterém bohužel Allena moc nenacházím. Jinak výborný film.
ja na divadlo moc nie som..a tu konkretne mi vadili otravne, premotivovane herecky, ktore to hrali sice presne tak, ako im woody nakazal, ale mna teraz boli pekne hlava..lahko nadpriemerna vecicka, ktora ma nijako zvlast nezaujala..
