Studentky Rose a Sara objeví alchymistickou knihu architekta Varelliho, podle níž postavil někde ve světě tři budovy jako útočiště Třech matek nositelek zla. Když mladé ženy začnou pátrat po tajemství, Saru někdo zabije a Rose zmizí. V jejich pátraní pokračuje Rosein bratr Mark. Jak se ukáže, on jediný je schopný zastavit zlo, které chce ovládnout svět. (oficiální text distributora)
Pre mňa bez debaty najlepší Argento. Áno, v podstate to nemá príbeh a logika sa tiež často odporúča, ale práve tá surrealistická atmosféra ešte posilňuje zážitok. Inferno je vlastne sledom neveľmi súvisiacich scénok, pričom ale každá z nich je dokonalou, na posratie strašidelnou a často šokujúco vypointovanou horrorovou etudou (najradšej mám scény "invalid/stoka/potkany" a "zatopená izba" - brrrrr!). Záverečná metal-operová nakladačka od Argentovej skupiny Goblins je úžasná.
Podle mě lepší než Suspiria. Výborná atmosféra, několik bravurních lekaček a solidní gore scény. Celýmu příběhu a i atmosféře taky hodně pomáhá opravdu hodně vlezlá, ale zároveň perfektní muzika, ovšem přišlo mi, že někdy na sebe strhávala až moc velkou pozornost a odtrhávala od děje. Ještě bych vyčet Argentovi celkem odfláknutý finále, ale jinak se jedná o hodně kvalitní horor
Co na italských horrorech obdivuju, je jejich schopnost dostat se divákovi pod srst, brnkat na jeho nejhlubší úzkosti a fóbie - INFERNO je toho zářným příkladem. Fascinující směs surrealismu a brutality.
V podstatě podobně silné zklamání jaku u Suspirií, protože tentokrát už jsem moc nečekal. A dostal jsem ještě méně. Někomu možná absence děje nevadí, ale mne to neskutečně ruší, takže nemůžu dávat pozor na tu snovou část snímku. Vizuálně je Inferno opět docela působivé, avšak hudba se odminule dost zhoršila. O slabém herectví se ani nemá cenu zmiňovat, komu by nějak moc vadilo, nešáhne po italském hororu ani náhodou. Když jsem jako první viděl až poslední část trilogie - novou La Terza Madre, opravdu jsem si nemyslel, že právě tento film se mi z celé triády bude líbit nejvíc.
Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla.
Argentovsky surrealisticky snové a osmdesátkově atmosfericky tíživé. Skvělá hudba, která je u hororu tradičně důležitá a množství krve, které je tradičně důležité pro Itálii. Naštěstí však na červené tekutině film ani nestojí, ani v ní přílišně neplave a Argento nezapomíná na své kořeny - typický giallo feeling je všudypřítomný a v kombinaci s precizní kamerou a červeno žlutými interiéry připravuje netuctový zážitek i pro hororově vzdělaného diváka. Důraz na vizuál a snovou atmosféru přebíjí důležitost příběhu a není to vůbec na škodu. Děj se ztrácí, kvalita zůstává. Zamrzí jen fakt, že charismatický Sacha Pitoëff po Infernu nepokračoval ve své slibně rozjeté kariéře hororových záporáků.
Jsem přesvědčený o tom, že příběh šel poskládat mnohem smysluplněji, avšak to co zůstalo. úplně stačí k uspokojení mých hororových choutek, protože zůstala hlavně atmosféra a ta je opravdu hutná, temná a červenomodrá. Je jen škoda, že úplný závěr je nějaký takový odbytý.
Tohle je jediný díl trilogie o dvou částech (zatím), který jsem viděl a nebál jsem se u toho ani jako cca 14letý, přišlo mi to celé takové hloupé a umělé, jen využití Verdiho hudby mi přišlo zajímavé. Italská hororová škola asi není pro mě...
Na začiatku to bolo aj na 100%. Snové, príjemné, mrazivé, temné ... proste hororová pohoda. Lenže čím ďalej tým viac to bolo o tom istom, dej nebol jasné. Hlavná postava sa stále menila - vždy niekto umrel. Koniec s "šokujúcim" odhalením už pôsobil maximálne znudene. Taktiež potkany mi prišli dosť samoúčelné. Disponovalo to väčším potenciálom a začiatok to aj potvrdzoval. Avšak jednoznačne najhoršou scénou je tá, počas ktorej hrá otrasná napoli metalová, napoli synth popová skladba s otrasnými opernými vokálmi - dali to do takej napínavej scéne - celá scéna potom pôsobila strašne (nechcene) smiešne. Škoda, dobrý rozjazd.
Už Suspiria nebola bohviečo a bol to len lahko nadpriemerný film. Tam som oči zatvoril a dal tých 70%, síce slabých, ale dal. No tu už to nemienim robiť. Inferno je proste mdlá, nudná báchorka, ktorá je hrozne nafúknutá a až ide prasknút z toho ako sa snaží Argento natočiť to s dobrou atmsférou. To čo bolo v Suspirií dobré či priemerné, tu je hrozné. Herecké výkony sú jedna katastrofa a tie ich strojené rozhovory vyslovenie kričia trápnostou. Ako tak sa vydarila výprava, ktoré pomáha budiť dojem dobrej atmosféry, ale po pár minutách zistíte, že sa len tak tvári a nie to tak ako sa zo začiatku môže zdať. Nepochopím tú zmenu hudby. Zatial čo v Susprií to bol asi jediný bezchybný aspekt, tu to patrilo k tomu najhoršiemu z filmu. Jasne odosť horšie než prvý film. Dávam 40% a aj to preto, že sa mi ako tak páčila Suspiria a som zvedaví ako Tri Matky pochodia v poslednom filme. Velké sklamanie. Nečakal som, že to môže prekonať prvý diel, ale toto som ani len netušil.
Jen jsem seděla, uhranutě zírala a pomalu se nechala pohlcovat stupňujícím se strachem mísícím se s jakousi zvláštní blažeností z dokonale umělecky vytvořených barevných dějových obrazů kombinovaných maximální dávkou tajemna.:)) Mňau....my pekelný kočky máme pořádně ostrý drápky,tak pozor na nás!
