Des vents contraires
Proti vetru
Headwinds
Režie:
Jalil LespertKamera:
Josée DeshaiesHudba:
David MoreauHrají:
Benoît Magimel, Isabelle Carré, Antoine Duléry, Ramzy Bedia, Bouli Lanners, Audrey Tautou, Mélanie Leray, Azzedine Bouabba, Daniel Duval, Nicolas Briançon (více)Obsahy(2)
Život Paula se změní po tom, co jeho žena nenadále zmizí. Po roce hledání je zoufalý a bez východiska. Jeho poslední šancí je začít vše znovu od nuly. Stěhuje se se svými dvěma dětmi do Saint-Malo, města, kde vyrůstal. Ale zjišťuje, že vše je jinak, než si představoval. (oficiální text distributora)
Recenze (30)
Téma k tomu sice vyloženě vybízí, ale tady nejde o klasickou citově vyděračskou rodinou slaďárnu, kterak si zlomený otec hledá slzopudnou cestu ke svým lošťomilouškým dětičkám. Naopak, většinu času má co dělat sám se sebou. Navíc je přeskočen první rok po náhlém zmizení čili fáze úvodního prolévání slz se nekoná. Ovšem po roce již okolí očekává, že se vzmužíte, začnete být dobrým otcem, posunete se dál, přestanete se utápět v žalu a přestávají se i tolerovat výstřelky smutku a sebevýčitek. Co jiného než pokus o nový začátek zbývá? Některé z linek vyznívají poněkud do ztracena i nadbytečně a především ve střední pasáži je to poněkud zdlouhavé, ale zároveň to po celou dobu působí dojmem, že takto nějak by to asi probíhalo. A byť se to tváří chladně až nepřístupně, tak přesto (či právě proto?) v závěru dojde na jednu z nejemotivnějších scén poslední doby. ()
Námět zamrazí, výkony dvojice ratolestí přikovají, ale výsledek mě musí neodvratně zklamat. Každá významnější situace je totiž hrozně chtěná a tváří v tvář civilnímu pojetí jsou nepřerušované záběry "čirého štěstí" i "jasného smutku" trestuhodně polopatické. Při ději, který se posouvá dopředu jen pomocí občasně dávkovaných zvratových skoků tak přichází vniveč jak dobré téma, tak charisma nečitelného Benoîta Magimela. ()
Velmi dobré obsazení do hlavní role Paula Benoítem Magimelem v každém případě přispělo k mému vyššímu hodnocení. Drama se kterým se tak běžně nesetkáváme, takže se jen v hrubých rysech můžeme dohadovat, zdali by to odpovídalo i reálu. Postavy, které proplouvaly v Paulově životě po zmizení jeho ženy by potřebovaly přece jen o trošku víc rozvinout, abych lépe pochopila jejich jednání vzhledem k němu (kromě bratra, tam jsem byla spokojená). Jinak ta atmosféra byla přesně tak pochmurná, jak bych si asi představovala v této situaci a jisté napětí z očekávání vzhledem ke zmizení jeho ženy a jak to nakonec dopadne, jsem cítila celou dobu. A i když to byl smutný film, tak jsem vděčná, že se j podařilo potlačit citově vyděračský podtón a konec byl v tomhle směru tak akorát umírněný. Jedno je ale jisté, Benoít Magimel tady v mých očích opravdu zabodoval. ()
[FFF 2012, Sydney] Nepodliezavá a predsa sugestívna, tiesnivá i posmeľujúca a jednoznačne rázna odpoveď na toporné usmoklenosti typu "We bought the zoo" alebo "Descendants". Stačí keď si odmyslíme mamičku v kóme či už dávno po smrti a pre zmenu ju necháme nevedno kam zmiznúť hneď deň po manželskej hádke. Následne sa rozbehne identická zápletka (osamotený otec s dvomi deťmi sa od rušnej každodennosti presúva do pokľudného ústrania za účelom začatia od nuly, nutno dodať, že pribudá faktor bodľavého pochybovania) ako pri dvoch vyššie uvedených tituloch, ktoré však za sebaistou prvotinou Jalila Lesperta odsúdeniahodne zaostávajú. Najmarkantnejší rozdiel spočíva v tom, že J.L. s pojmami ako samota, výčitky, vina, viera, obroda narába bez tendenčných manierov a sústreďuje sa predovšetkým na priam stelesnenie týchto motívov do moróznej všednosti. K tomu tiež dopomáhajú distingvované her. výkony a presne "my cup of tea" ozvučenie zväčša plné exper. ambientu skoro ako od Samiho Sänpäkkilä. Niekomu sa asi nebude pozdávať prostomyseľné jednanie "main characteru" Benoîta Magimela, ktorý svojími činmi ide proti zdravému rozumu a privodzuje tak viac útrap než úžitku, ale aj keď i ja som s jeho správaním spočiatku nesympatizoval, po čase som si uvedomil, že práve ony "nepravdepodobné" rozhodnutia sú na mieste-metaforicky tu boria predsudky a byrokraciu."Des vents contraires" je nakoniec cez všetku tu priliehavú smolu aj rozvážne optimistický príspevok na tému "nové začiatky", vidno to počas a takisto na samom konci kedy sa zas raz (aspoň na chvíľu) pripomenie, že nemožné neexistuje… ()
I když se film zabývá neradostným tématem a naděje v něm zasvitne jen málokdy, neupadá do prvoplánových kýčovitých schémat a po celou dobu udrží diváka v napětí. Tvůrci ve scénáři chytře přeskočili období bezprostředně po zmizení ženy a vyhnuli se tak největšímu slzavému údolí. Místo toho se věnují Paulovi v okamžiku, kdy už je trochu smířený s osudem a snaží se jít dál, což je mnohem zajímavější. Zároveň oceňuju, že tam není patetický motiv sbližování s dětmi. ()
Film chvílemi až možná příliš systémově polopatický, leč emocionálně vyvážený a nesklouzávající do laciného sentimentu. ()
Zrovna u tohto filmu by mi nevadilo, keby bol dlhší a trochu viac sa venoval jednotlivým postavám, lebo som mal pocit, že sa len ukázali a zmizli nevedno kam rovnako, ako jeho žena. ()
Vysvětlení v závěru je celkem zbytečné a hodně celý film "zdepkuje". Přítomnost "hvězdné" Audrey Tatou považuju spíše za škodu, protože Benoît Magimel, jeho děti a všechny další menší postavičky z příběhu celý film v pohodě utáhnou sami. Neseděl mi motiv zbrklého sexu, proti ostatnímu ale nemůžu mít námitky a tak si jen povzdechnu, že i na pláži kde se koupat nedá a celý vítr fučí vítr, by se mi jeden z Paulem obývaných domů moc líbil. Nenápadný, nijak zásadní, ale povedený filmeček. Festival francouzských filmů 2012, Brno, Art. ()
Workoholický otec, musí přehodnotit svůj dosavadní život ve chvíli, kdy jeho manželka záhadně zmizí a on se musí postarat o své malé děti. V mnoha chvílích citově vyděračské drama, které však nemá mnoho aspektů, které by v daném žánru zaujaly. Herci nepřekvapí ani nezaujmou. stejně jako plytký scénář a obyčejná režie. ()
Tak nevím ani co napsat. Je to taková rodinná klasika s podivnou ztrátou a teprve až ke konci přijdou nějaké ty emoce. ()
Film o rodičích, dětech a odpovědnosti. Řekněme to takhle - francouzské drama o rodině, která je jedním ze základních kamenů v každém z nás. Zní to jako klišé, ale vztah Paula a jeho dětí mě okouzlil. Oceňuji, že divák celou dobu netuší, jak to vlastně celé dopadne. Jenže první půlka se tak vleče, že tu druhou půlku jsem byla schopná dokoukat až napotřetí. Což je škoda, protože ta druhá půlka, kdy se všechno vyšetřuje a vysvětluje, patří k vrcholům (zejména scéna v zahradě, kde Manon upadne) celého filmu. ()
Příjemný - ve smyslu stylu, jakým byl natočen - film o tom, jak se rodina vyrovnává s tím, že od nich odešla matka. Anebo je všechno trochu jinak? Na konci dojdeme rozhřešení, což je rozhodně pozitivní. Snímek mi ale přece jen chvílemi přišel takový trochu unylý a lehce bez nápadu v tom, kam vést příběh v klidnějších momentech. ()
Nenápadný psychologický snímek. Líbil se mi 11letý Hugo Fernandez (syn). ()
Neřekl bych, že si film zaslouží tak nízké hodnocení. Děj je sice chvílemi možná příliš účelově vyumělkovaný, Audrey Tautou zde účinkuje spíše jako tahák na diváky, ale film má svébytnou atmosféru, která se mi líbila, Benoît Magimel dělá, co může a v závěru přijdou až nečekaně silné emoce. Režisér naprosto vynechal emoce v úvodu po zmizení (a udělal velmi dobře), o to více pak přitlačil na pilu v závěru (a udělal opět velmi dobře). Děti jsou důležitým a nepostradatelným prvkem snímku, ale přitom nepřekročí pomyslnou hranici využití jejich roztomilých tvářiček jako prostředku k manipulaci s divákem, jako to ukázkově předvedl např. Martin a Venuše. ()
Nic pre vystudovane filmove teoretiky- elitary ! Ne, ne tu nie je integralna absencia profundalnych filozofickych paradigmat ani frustna interpretacia predispozicia behavioralnych predispozicii singularnych charakterov, aani podobne chujoviny z filmovej teorie. Film casto az logicky jednoducho podava pribeh chlapika, ktoremu zmizna laska, on ju hlada, ale jak to v tomto svete chodi nic nie je tak jaxi clovek planuje : 74 % ()
Bezprostředně po filmu dávám pět... S časem se to možná usadí na čtyřech. Ale líbilo se mi to moc:-) ()
dala bych víc,ale nesnášela jsem výkony těch děcek.Nepůsobily věrohodně a až rozjíveně.Film je spíš založen na snaze psychicky rozhodit diváka.Některé scény byly neuvěřitelně hloupé= pomatlání dětí barvami...význam byl jaký?Jakože teď se všichni přemalujeme a všechno bude OK? ()
Paulovi zmizne zo dňa na deň manželka, nastane to po nepeknej hádke. Paul a jeho dve malé deti sa musia pasovať s tým čo a prečo je s mamou. Nevedia, nevie to nikto. Po roku zmení Paul bydlisko a ..... je to ťažký film a Francúzi vedia veľmi trpko ale ľudsky natočiť trápenie. Pozorujú život a točia o tom filmy a preto sa na to vždy dobre pozerá aj napriek tomu, že je to tragédia. Iné národy by to tlačili do slz alebo by to bolo celé hysterické, ukričané a chceli by ste im dať po hube. Francúzsky film dá po hube vám, nech sedíte a mlčky sa dívate na život. 80 % ()
Na tomto dramatu mi vadilo, že postrádá jakoukoliv pozitivitu. ()
Slabý scénář i režie, film ničím nepřekvapí ani nenadchne. ()