Od písně k písni

Na rozdíl od Skrytého života, který mě skutečně zasáhl, mě tato kvazi bigbítová (nebo snad spíše rokenrolová) (anebo jen festivalová?) meditace, přišla příliš časovou - a dnes po zkušenostech předešlých týdnů, kdy se znenadání měnily barvy věcí i znění míst, zrychloval i zpomaloval tep a minulost bolela víc než neovladatelné tělo, musím doznat, že jsem si připadal při sledování tohoto filmu jako v muzeu. Rockové hvězdy zde karikovaly v dokumentarizujících záběrech samy sebe - jako by je chtěl někdo nasvítit rentgenem a prozradit tu velkou lež, že jsou i lidmi!, všemocný dyzajn, který nahradil v posledním čase umění, ovládl i gesta herců, pohyby - a nakonec i vztahy. Vypjaté emoce, s nimiž se dnes člověk setká i při obyčejném nákupu, zdaleka nespasily banalitu každého záběru. Všednost má svou obrovskou hloubku, které se kdysi říkalo propast a později také žalář, ale tady jen někdo listoval katalogem amerického obchodního domu. Poster. (09.05.2020)

Co je platné, když herci odvádějí naprosté maximum oscarových parametrů, když ve filmu chybí jakýkoli pokus cokoli posunout dál nebo film přiblížit zbytku 99% normálních diváků. Nic mi nedávalo smysl, a jestli měl tvořit slepenec pocitů a myšlenkových pochodů postav nějakou pointu, minula mě naprosto obloukem. Nemůžu si pomoci, ale pokud to s Malickem takto půjde dál, nemá smysl jeho tvorbu sledovat jen kvůli pár momentům a výborně nasnímaným obrázkům.......3/10 (10.12.2017)

Prvá hodina ma fakt bavila. Veď čo viac ako Lubezkeho kamera, dvaja fešáci, nezbedná Rooney Mara a poetické zábery (Portmanku ani nespomínam, pretože vo filme hrala bohužiaľ asi tak desať minút, nedajte sa zmiasť "hlavným" obsadením). To, že film nemá prakticky žiadny dej a že skáče z jedného cez druhé by mi ani nevadilo. Keď som však ani po hodine u postáv nezaznamenala absolútne žiadny vývoj a že Rooney neustále len smoklila, hneď ako sa jej opäť začalo krčiť čelo, modlila som sa, aby opäť neplakala, lebo by som to už snáď neustála ani ja. Zo zúfalstva. A to som sa na Song to Song fakt tešila. Videné na Art Film Fest 2017 (22.06.2017)

"Nic nevypadá skutečně" lamentuje na začátku filmu Mara. A to platí o celém filmu. Zápletka jaksi není a je to celé takové transcendentní. Nalezl jsem tu ale také chvíle krásy. Krásné záběry kamery Emmanuela Lubezkiho. Malick jako by chtěl vtisknout duši do postav a událostí, které jsou svou podstatou bez duše. (06.05.2020)

Tohle by měli dělat studenti filmu, kteří mají za úkol natočit cvičení na téma "smysl života", i když k tomu nemají co říct a jediný důvod, proč do toho fakt jdou, je zápočet. Jaká je motivace Terrence Malicka, dřív tak střídmého režiséra s mnohaletými pomlkami, najednou blít jedno umění ročně, je mi záhadou. Možná na něj má Lubezki nějaký kompro, tak ho nutí podepisovat mu showreels. Kdyby do toho aspoň nonstop nečetli ty facebookový moudra od Wericha! Z Malicka se pomalu stává "vaše každoroční dávka snobského kýče" skoro po vzoru Woodyho Allena, kdy zakleté trademarky, hvězdné obsazení a neochvějná rutina jejich patlání nahrazují... cokoliv. Jediná škoda, že už to nikoho nezajímá - aspoň by se vůči tomu dalo hezky vymezovat. Ale asi je to lepší než bylo K zázraku. I když jen hádám - nepamatuju si z toho filmu ani záběr. Tohle se mi snad nevykouří z hlavy tak kompletně, třeba si budu pamatovat... že tam hodně svítilo slunce lidem za hlavama? Ach jo... no po předminule asi progres, občas je něco z toho i motivované, tak dám o jednu hvězdu víc. (18.07.2017)