13. komnata kardinála Miloslava Vlka (S07E28)

Známý český duchovní musel překonat překážky totalitního režimu a nesměl vykonávat kněžskou službu. Nakonec se stal hlavou katolické církve v Čechách. Životaběh kardinála Miloslava Vlka by se mohl stát ideální hollywoodskou story, jak chudý, skromný a bystrý hoch Míla z malé jihočeské vesničky prošel cestou úzkou a trnitou téměř k nebeským výšinám a světské slávě. Ale aby to nebylo zas tak cukrkandlové, ve chvílích, kdy mu režim znemožnil vykonávat kněžské povolání, zažíval bezmocnost, bolest a beznaděj, ale byl také obdarován silou a energií, která může být povzbuzením nejen pro věřící.
Kardinál Miloslav Vlk pochází z chudé zemědělské rodiny a už jako kluk poznal tvrdou dřinu, nikdy si nezvykl na hmotné statky a nežil v blahobytu, to mu dalo zásadní životní směr. Rodiče moc času na mateřskou lásku neměli, ale pěstovali ve svých 4 dětech skromnost, vytrvalost, houževnatost, za svou pravdou stát a nekřivit páteř. Své tužby a sny mladý Míla však svěřit nemohl. A tak i první „oslovení" Bohem nosil ve svém srdci jako tajemství. Teprve na gymnaziálních studiích a krátkém pobytu v chlapeckém církevním semináři Boží volání začal chápat a řekl mu své „ano". Bohužel doba jakémukoliv duchovnímu životu a postoji nepřála a Miloslav Vlk prošel tvrdou prací ve slévárně, pak se tepve dostal na Filosofickou fakultu – obor archivnictví, jemuž se věnoval čtyři roky. Svůj sen stát se knězem stále nosil v srdci. Až po 12 letech čekání, kdy se politická situace trošku uvolnila, Bohosloveckou fakultu vystudoval a po krátkém působení jako sekretář budějovického biskupa byl v době „odklizen" do malé farnosti na Šumavě. Po 16 měsících byl za trest přestěhován do Rožmitálu pod Třemšínem, kde bylo velmi málo farníků. Miloslav Vlk tady přesto navázal kontakt s celosvětovým hnutím Fokolare – sdružující lidi žijící podle Evangelia. Za to mu v roce 1978 byl odebrán státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby. Navzdory zákazu Miloslav Vlk své kněžské povolání vykonával ilegálně. Na pražských ulicích jej, coby myče oken, vyhledávali zejména mladí lidé s žádostí o zpověď. Nejprve zpovídal na lešení ulice, pak zpovídal přímo v přilehlé budově Krajského soudu, kde tou dobou byly za podobnou „podvratnou činnost" vynášeny vysoké tresty. Během svého působení v podzemní církvi se zúčastňoval tajných křesťanských schůzek konaných na chalupách, v lesích a na horách. Tak získal Miloslav Vlk v církevních kruzích věhlas i za hranicemi.
Po deseti letech mu bylo díky kardinálu Františku Tomáškovi roku 1989 vráceno povolení ke kněžské činnosti a v únoru roku 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem. Rok nato se stal nástupcem Tomáška, arcibiskupem pražským a českým primasem. Od roku 1991 stál devět let v čele české biskupské konference. Kardinálem ho jmenoval papež Jan Pavel II. 26. listopadu 1994.
Miloslav Vlk, dnes i na prahu osmdesátky coby člen hnutí Fokolare, hodně cestuje, jakoby neměl v pražském bytě stání. Působí dojmem, že se s důchodem vyrovnává lehce a ležérně, ale kdo ho zná, ví, mnoho věcí ho bolí. Přesto jeho mottem zůstává: „Musíme tady být pro druhé. Láska je hodnota nad jiné."
Průvodkyní jeho životním příběhem je Zuzana Burešová. (Česká televize)