Obsah
-
Dějiny jedné rodiny zaznamenala Helena Třeštíková ve svém zatím nejdelším časosběrném projektu. Film Soukromý vesmír natáčela 37 let a zachytila tak v ohromující šíři život členů jedné obyčejné české rodiny od 70. let až do současnosti. Helena Třeštíková začala sledovat s filmovým štábem svou kamarádku Janu v roce 1974. Jana tehdy čekala první dítě s manželem Petrem a právě život jejich syna Honzy je osou tohoto filmu. Před kamerou se tu narodí, vyrostou a dospějí dohromady tři děti a jejich rodiče prožijí velkou část svého života. Zatímco archivní záběry připomínají uměleckou kariéru Karla Gotta, významné okamžiky dobývání kosmu či zásadní politické proměny této země, deníky rodiny Kettnerových, které si po celou dobu pečlivě vedl otec rodiny Petr, nabízejí soukromou alternativu velkých dějin. Manželé Kettnerovi a jejich děti nevedou tak dramatický život jako hrdinové předchozích režisérčiných filmů Marcela, René a Katka. Jako statisíce dalších Čechů i Kettnerovi v éře nesvobody soustředili pozornost na svůj „soukromý vesmír“. Fascinující cesta jejich životem je i díky tomu velmi optimistickým a zároveň dojemným svědectvím o důležité roli rodiny, o jedinečnosti a pestrobarevnosti lidského života a neustálém hledání jeho smyslu. (oficiální text distributora)
Dějiny jedné rodiny zaznamenala Helena Třeštíková ve svém zatím nejdelším
časosběrném projektu. Film Soukromý vesmír natáčela 37 let a zachytila tak v ohromující šíři život
členů jedné obyčejné české rodiny od 70. let až do současnosti. Helena Třeštíková začala sledovat
s filmovým štábem svou kamarádku Janu v roce 1974. Jana tehdy čekala první dítě s manželem
Petrem a právě život jejich syna Honzy je osou tohoto filmu. Před kamerou se tu narodí, vyrostou
a dospějí dohromady tři děti a jejich rodiče prožijí velkou část svého života. Zatímco archivní záběry
připomínají uměleckou kariéru Karla Gotta, významné okamžiky dobývání kosmu či zásadní politické
proměny této země, deníky rodiny Kettnerových, které si po celou dobu pečlivě vedl otec rodiny
Petr, nabízejí soukromou alternativu velkých dějin. Manželé Kettnerovi a jejich děti nevedou tak
dramatický život jako hrdinové předchozích režisérčiných filmů Marcela, René a Katka. Jako statisíce
dalších Čechů i Kettnerovi v éře nesvobody soustředili pozornost na svůj „soukromý vesmír“.
Fascinující cesta jejich životem je i díky tomu velmi optimistickým a zároveň dojemným svědectvím
o důležité roli rodiny, o jedinečnosti a pestrobarevnosti lidského života a neustálém hledání jeho
smyslu. Komentáře uživatelů k filmu (18)
-
Tosim
Celá rodina ustoupí do pozadí (pokud tam nebyla už od začátku) na úkor syna. Jestli ten film neměl být spíš o něm.(7.2.2012)
-
Kryšpín
Mám pro časosběrné dokumenty slabost a zvlášť pro tvorbu Heleny Třeštíkové, která jim věnovala celý svůj život. Bohužel jednou se to muselo stát a Helena narazila na rodinu, která je "stejná" jako ostatní. Neděje se v ní žádné velké drama a dopadne to happy endem. I když jsem se místy bavil a Helena do toho dala zajímavý prvek vyprávění (čtením z deníků samotným autorem), tak si radši přečtu ty deníky své.(26.1.2012)
-
Morien
Překvapivě nezáživné. V hlavě jsem si to srovnávala s Gogolovým "Mám ráda nudný život" a Soukromý vesmír prohrál na celé čáře. Jeden z hlavních problémů vidím v tom, že otcovy deníkové záznamy byly pro mě naprosto bez energie. Ani minimální náznak osobního stylu nebo poetiky. Ani humor, a to chlapi dokážou být až hříšně zábavní. Nejvíc emocí (a proklatě negativních) ve mně paradoxně vyvolala vystoupení Karla Gotta.(14.2.2012)
-
liborek_
Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání...(27.1.2012)
-
Payushka
Nápad to není zrovna dvakrát originální. Na osudech a příbězích jedné obyčejné rodiny ukázat, jak se Československo a následně Česká republika změnily během posledních třiceti let. Jenže pokud máte nadmíru sympatickou obyčejnou rodinu, která je vám i lecčím blízká, máte vyhráno. Tak postupuje Soukromý vesmír první polovinu svého děje, kdy divák nadšeně poslouchá popisy táty rodiny – především jeho komentování politiky stylem “my jsme měli důležitější věci na práci, stavěli jsme dům”. Když se ale snímek zaměří na jejich rozmazleného syna, už ztrácí důvod, proč by ho měl někdo sledovat. Koho by bavilo pozorovat osudy polo-anarchisty, který žije strašně nezávisle, ale přitom by bez peněz rodičů na tu svoji marjánu neměl…(30.5.2012)
-
sharky
ocenuju peclivou casosbernou praci,ale hlavne u otce rodiny, protoze vetsina jsou jenom komentovany fotografie, ale bohuzel se zivot tech lidi nevyvynul nijak extra zajimave a na celovecerni film je ta latka velmi slaba.(29.1.2012)
-
Slarque
Každý obyčejný život je něčím neobyčejný. A paní Třeštíkové se to povedlo zachytit. Možná je škoda, že se soustředila jen na rodiče a jejich syna, přičemž obě dcery z filmu prakticky vypustila, ale třeba to mělo nějaký záměr. Jelikož dotyčný Honza je jen asi o půl roku starší než já, měl jsem se čeho chytat. A možná je to jedna z mála chvil, kdy jsem zauvažoval, jestli bych si neměl vést deník. ;-)(7.3.2012)
-
Philippa
Příběh obyčejné rodiny....tak moc jsem se těšila... Pro časosběrné dokumenty mám slabost a obdivuji práci paní Třeštíkové. Tady ovšem potenciál zůstal nevyužit. Vše klouzalo po povrchu. Velký prostor zde měl syn Honza o kterého zřejmě v původním plánu šlo. Bylo to takové domácí video a nebýt deníků Petra (otce rodiny) a filmových záběrů z archivů dalo by se to shrnout do 20 minut. Přesto zhlédnutí stojí za to, už jen proto, že si prožijete déja vu....:-)(14.2.2012)
-
Quisp
Skromné téma prosté vyhrocených situací, které boduje jak svým obrovským časovým rozpětím, tak nevykonstruovanou milostí a obyčejností. Další časosběrná trefa do černého.(13.12.2011)
-
pan.Kaplan
Ten film je především o synovi, ne o celé té rodině. A jeho příběh je rozhodně nejzajímavější. Bohužel i tak se dokument nedá sílou emocí srovnávat s Marcelou nebo Katkou. I tak je to ale skvělá práce.(12.3.2012)
-
Terva
Téma, které nikomu z nás není cizí se tak stává soukromým vesmírem každého z nás.(9.2.2012)
-
ClimbVibe
Třeštíková opět dělá to co umí nejlíp. Sbírá čas, lepí k sobě zdánlivě všední obrázky a z nich vzniká mozaika, se kterou můžeme konfrontovat vlastní život. "Drama" se tentokrát nekoná, ale nuda to rozhodně není. Jen škoda, že nedostali víc prostoru i ostatní potomci rodiny.(1.3.2012)
-
Naimad
Je příjemné vidět, že ani Třeštíková nespadla z nebe učená, hlavně úvodní záběry jsou stylem "kamera jede, něco řikej". Největší síla tohoto dokumentu je v obyčejnosti příběhu a postav, tedy pokud může být vůbec 37 let života několika lidí zváno obyčejnými, díky nim se to týká nás všech. Věčný konflikt - spořádaně žít, pracovat a založit rodinu versus snaha o něco "víc" - ztělesněný v rodičích a dítěti, skutečný, zaznamenaný a předložený k posouzení. Kája, chudák, posloužil jako pěkná časová osa. A nakonec symbolika vesmíru jako snu, zklamání a nakonec smíření je velmi povedená a občas vachrlaté vyprávění podpírá a spojuje.(6.2.2012)
-
DanielP.
Po shlédnutí nejdelšího časosběrného dokumentu od paní Heleny Třeštíkové musím jen konstatovat, že její práce jsou čím dál lepší. Těším se na další, který čeká na své sestříhání.(30.1.2012)
-
DDS
Točit jednu rodinu 37 let je bezesporu časosběrný majstrštyk, ovšem Marcela, René a hlavně Katka, byly emocionálně mnohem vypjatější. Soukromý vesmír vedle nich proto vypadá jen jako vytuněné a uměle natažené domácí video, kde posledních dvacet minut budete zoufale koukat na hodinky. 65%(31.1.2012)
-
Edeltruda
V obyčejnosti je krása.(8.2.2012)
-
Stransky
Obávám se, že asi není úplně v pořádku, když jsem při sledování životního příběhu jedný spořádaný rodinky pociťoval největší sympatie nikoliv k zodpovědným rodičům nebo k vzorně studujícím dcerkám, nýbrž k věčně zhulenému lůzrovi. Ale je to tak. Našinec jistě ocení, že se to prakticky celé odehrává ve Vratislavicích, kam se hrdinové Soukromého vesmíru Heleny Třeštíkové na začátku snímku přestěhují z Prahy. Dostanou tady totiž byt. Teda vlastně baráček, na zdejším koupáku, kde pak zhruba od půlky osmdesátých let žijí, plodí další potomky, starají se o ně a postupně dům kultivují. Otec rodiny Petr si o tom všem vede deníček a semtam něco nafotí nebo natočí na půjčenou kameru. To vše na pozadí velkých dějin, reprezentovaných především pokroky v dobývání vesmíru, pádem Husákova režimu a pěveckými výkony Karla Gotta, který tady mimochodem působí jako pěkně vychcanej chameleon - přizpůsobí se jakýkoliv době, aniž by ho milovníci jeho tenoru přestali adorovat. První půlka filmu je taková jako blbá. Přišlo mi to podobný, jako když vám na zdvořilostní návštěvě tetička ukazuje omšelý rodinný fotoalbum naflákaný neostrýma momentkama bratranců a sestřenic ze třetího kolena. Pak se to ale docela slušně rozjede, hlavně díky prvorozenýmu synovi Honzovi, který se v pubertě začne bouřit proti rodičům i systému nejen účesem, ale třeba i fakáčem namířeným směrem ke škole. Honza nastoluje nekompromisní anarchy životní postoj vystavěný na pěstování / hulení trávy a nicneřešení / nicnedělání. Je o rok starší než já, jezdil tehdy do školy do Jablonce, a protože to byl už tenkrát, někdy okolo devětaosmdesátýho roku, docela výrazný týpek, od vidění - zřejmě od stánku s hranolkama u Jabloně - si ho pamatuju. Asi i proto mě ve filmu jeho osud zajímal výrazně víc než životaběhy dalších členů rodiny Kettnerových. Anebo je to možná tím, že jedině Honzovy peripetie jsou opravdu zaznamenáníhodné. Zatímco zbytek rodiny žije standardně, Honza se dvakrát ocitne v krimu za pěstování marihuany, zkouší piko, ve finále odjede do Baskicka, kde myje nádobí v hospodě a sdílí lože s o dost starší vyžilou Španělkou, která navíc disponuje značně nesnesitelným pubertálním synem. Do toho vede buddhistický řeči, rádobyfilozofuje o konzumním světě okolo a samozřejmě kouří. Nevím, ale nebýt téhle dějové podvětve, asi by mě film vůbec nebavil. Ve finále sice Honza, slavící na Ještědu sedmatřicáté narozky, působí kapku jako zastydlej pankáč, ale přesto mně byl z celé famílie suverénně nejsympatičtější. A to přesto, že někdy působily jeho řeči fakt jako výplody vyčazenýho zmaštěnce. Jeho fuck off životní styl je totiž zcela prost pózy, což ani u alternativců - a dost možná právě u nich - není úplně obvyklý.(3.4.2012)
-
mauinka
Monstrum Karel Gott a zpátky do minulosti s jednou obyč rodinou.Moc pěkné.(20.3.2012)
