Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (více)Obsahy(1)
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (502)
Úsměvný Fellini v rytmu diska. Což je poněkud problém, protože z Felliniho nijak zásadně unešený nejsem, a videoklipové disko je zde spíše jako lehce bizarní mindfuck uvozující shazování privilegované vrstvy. Ve smyslu nonšalantně sarkastického výsměchu snobismu a prázdného umění pro umění je Velká nádhera skvělá, ale stačilo by jí na to i o půlhodinu méně... a obalit onen nadhled okázalými pravdami o životě? Kdyby Toni Servillo v hlavní roli nebyl tak nenucený pohodář, zamyšlený požitkář nenalézající smysl ve svém požitkářství, tak se jeho vyprávění stane právě tak prázdnou a nudnou manýrou, jaké sám kritizuje. 7/10 ()
Audiovizuální nálož roku. Film, u kterého bohatě stačí pouze povrch, aby si ho vnímavý člověk dokonale užil (navíc do hloubky to stejně beztak příliš nejde - a to není výtka, spíše naopak, sám Sorrentino řekl, že je to v podstatě velmi jednoduchý film...celou dobu mě napadalo, že je to o ničem a zároveň o všem. Ale kolik je filmů, které jsou o ničem a kolik o všem? A jsme u toho.). Někdo, kdo natočí něco, co alespoň v první půlhodině působí jako naprosto neuvěřitelné zjevení (než si na to divák s vytřeštěnýma očima a celým tělem rozechvělým výtečnou hudbou pomalu zvykne), si zaslouží všechen respekt a titul jednoho z nejlepších současných (nejen) evropských filmařů. Sorrentino jím je (jeho naprostá suverenita snese srovnání snad jenom s P.T. Andersonem). Snad nejvíce mě ovšem překvapilo zcela nečekané množství skvělého a vkusného humoru. Tak dobře a upřímně jsem se v kině už dlouho nezasmál. Navíc klasicky výborný Servillo a jeho dikce (jasně, není to Mastroianni - jo, porovnávám neporovnatelné, ale já s tím srovnáváním Felliniho a Sorrentina nezačal :). Po slabém This is must be the place se s La Grande Bellezza vrátil na vrchol. Nemám ten výraz rád, ale řekl bych, že podle celkového feelingu samotného filmu i kolem něj máme před sebou něco jako "instant classic". Nezbývá než doufat, že tento rejža odolá vábení hollywoodských dolarů a bude i nadále tvořit v Evropě. ()
Veľká nádhera je vizuálne skutočne nádherná. Krásne zábery, ktoré vaše oči hltajú od prvého momentu a stále sa nevedia dostatočne nabažiť. Luxusné veľkolepé párty prázdnych duší tiež pobavia vďaka dobrej hudbe a žiarivému prostrediu, ktoré aspoň na prvý pohľad zatieni nekonečnú pustotu derúcu sa z každého zúčastneného von. V skratke, Sorrentino obrazovo ponúka až až, no po obsahovej stránke som toho neobjavila tak veľa nového, možno po ďalších vzhliadnutiach. ()
Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. ()
Okouzlen krásami Říma i ženského těla obchází stárnoucí spisovatel známé ulice a místa, potkává známé tváře, je přesycen všedností a přece v ní nachází nitky nevšenosti.Ten ironický okrývač nevlídné pravdy mě začal bavit hned na začátku. Pokud se chci v současnosti podívat na zajímavý film, vyberu si Paola Sorrentina, zatím mě nikdy nezklamal. Jeho způsob vyprávění připomíná trochu Tarkovského a Godarda, ale oprvadu jen připomíná. Má vlastní způsob vyjádření, kterému bytostně rozumím, používá mluvu, která je mi vlastní. Opravdu veliká nádhera!! ()
Galerie (40)
Zajímavosti (7)
- Performance, kterou ve filmu předvádí postava Talia Concept (Anita Kravos), je zjevným odkazem na tvorbu umělkyně Mariny Abramović. (Rob Roy)
- V rozhovoru pro italské rádio režisér uvedl, že v jedné fázi produkce pro film zvažoval název "L'Apparato Umano (Lidský přístroj/Lidské zřízení)", což je také název fiktivní novely, jejímž autorem je hlavní postava filmu. (Morien)
- Film je venovaný pamiatke slávneho talianskeho hráča rugby a tiež novinára Giuseppe D'Avanza - dobrého priateľa režiséra Paola Sorrentina, ktorý zomrel počas produkcie filmu. (MikaelSVK)
Reklama