The We and the I
The We and The I
Obsahy(1)
Je poslední den školního roku a skupinka středoškoláků z Bronxu jede domů autobusem. S letními prázdninami na dohled se cítí svobodněji než obyvkle - tenhle barevný dav dětí, populární, outsideři i všichni ostatní se chovají tak, jak to umějí jen puberťáci, když jsou mezi svými vrstevníky a z dosahu autorit. Lhostejní k dospělým (kteří jsou dost chytří na to, aby jim šli z cesty, anebo raději vystoupili z autobusu) pomlouvají, chvástají se, svěřují se, vyměňují si pravdivé příběhy i báchorky, hádají se a perou. Zkrátka, jsou neomluvitelně sami sebou v tomto rozhodujícím okamžiku svého života, kdy je tlak a realita dospělých ještě neproměnila v někoho jiného. V průběhu tohoto jediného odpoledne, když se den přehoupne k večeru a oni se loučí – tak trochu i se svým dětstvím – jsou postupně odhalena všechna jejich přátelství, rivalita, úzkosti i ambice. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (14)
Přiznám se, nemít v danou chvíli promítaní tzv. slinu, nad ,,Posledním školním autobusem" bych pouze ledabyle mávnul rukou a nechal si ho ujet. Avšak úkoly jsem měl již napsané, písemku z matiky úča odložila na neurčito, takže jsem byl v dobrém rozpoložení. Kolik se toho dá zachytit v jedné pojízdné plechovce, myšleno na malém prostoru, dokáže pouze režisérský kapr, třeba jako pan Gondry. Nečekejte od filmu nějaká složitá témata k přemýšlení či neočekávané dějové zvraty, stáváte se pouze pozorovatelem pubertálních pasažérů, jenž vyráží vstříc začínajícím prázdninám. Úžasná práce s neherci, dokonale uvěřitelné dialogy, toť vše co dělá Gondryho minimalistické dílko koukatelné. Nebojte se a v klidu si nasedněte, je fajn poslechnout si o čem tlachá mládež z Bronxu. ()
Antigondryovské Mezi zdmi naruby a v linkovém autobuse. Generační teenagerská výpověď, která funguje tak dobře, až jsem si po deseti minutách přál, ať se ta pravidelná linka vybourá a veškerá ta omladina uhyne v ukrutných bolestech... Film sám o sobě špatný není ani trochu; naopak se Gondry s omezením prostoru jednoho autobusu, ve kterém "dokumentárně" sleduje vše od šikany přes kastovní systém až po lásky, vypořádal se ctí. Nedá se ani říci, že by to bylo nezajímavé. Jen je mi proti srsti trávit přes hodinu a půl ve společnosti osob, z nichž jedné každé bych nejraději vlepil pár set výchovných. ()
Co to je? Problémy dnešního světa? Cože? O tom je opravdu ten film? To je výsměch. U filmu jsem se skvěle bavil. Částmi to byla sranda častmi trochu vážný. Spoustu zajimavých příběhů v jednom autobusu. Je to vtipný. Neřešil bych nic opravdu hlubokýho "antigonskýho". Berte to tak jak to je, tam kde je potřeba zamyslet se, se zamyslety a jinde si prostě užívejte skvěle vymyšlené scény, záběry a motivy. Jak muže být ten film tak špatný, když se se mnou smál celý sál. Je to dobrý film, jsou to školáci, normální školáci akorát utržení ze řetězu a já jsem neměl potíže porozumět jim a filmu. Je to stádo, ale to je na tom tak vtipný. Generační výpověď? :) ()
Přehlídka emocionálních zrůdiček, co hodinu a tři čtvrtě hrdě řvou, že v každém kolektivu skládajícím se z víc než dvou lidí je minimálně jeden kretén. Gondry zde samozřejmě projevuje o několik cisteren víc tvůrčího talentu než typický tvůrce žánru „prdni do místnosti kameru a natoč jakoby naturščiky, které chce v reálném životě každý postřílet“, ale i tak je Poslední školní autobus jen o málo zajímavější než procházka cirkusem a poslouží maximálně těm, kdo doposud žili zavření někde v prabábině skříni a neměli ponětí, že podobná hovada vůbec existují. Na výrazný nadprůměr to pozvedává až poslední třetina, kde se konečně přikročí k důkladnému profackování a introspekci následované překvapivě úlevnou katarzí. ()
Z mojej strany možno nadhodnotený počin, ale mám na to dôvod: na čsfd ho považujem za prudko podhodnotený. Aj bez toho by to síce bol film bez nejakej výraznejšej hodnoty, ale šlo z neho čosi, čo ma núti k piatim hviezdičkám, a čo by som definovala ako autentickosť. Film, ktorého atmosféra mi pripomenula vlastné základoškolské a stredoškolské časy, kde sa v školských autobusoch tiež riešilo všetko možné aj nemožné, všetci možní a najmä nemožní; tiež sa tam "ohováralo, chvastalo, zverovalo sa", no a keď k tomu prišlo, tak sa aj žmurkalo, flirtovalo, tešilo. Takže pre mňa to bola vlastne taká exkurzia nielen do duší partie z Bronxu, ale aj do vlastných spomienok, hoci tie s odprezentovaným príbehom nemajú až tak veľa spoločného. Ako diváčku ma teda toto čosi (povedzme, že taká teens filmová avandgarda) príjemne naladilo, hoci naživo by ma takýto "výlet" asi rozladil :) ()
Reklama