Pěna dní

První polovina přímo hýří zajímavými nápady, zatímco ta druhá se vyčerpá, ztratí dech a už nemá moc čím zaujmout. Navíc mi chvíli trvalo, než jsem přijmul, že je to surrealismus, ale i tak jsem měl chvílemi pocit, že ten svět by aspoň trochu svoji logiku mít měl. Navíc i tak tenhle námět stěží vydrží 131 minut, takže to chtě nechtě místy nudí a i děj mohl být zajímavěji vymyšlený. Nicméně špatné to není, své fanoušky si to určitě najde a minimálně ta první polovina se líbila i mě, takže fakt jen škoda, že to pak tak klesne. Tak jako tak bych si to asi už znova nepustil. Asi bych si stěžoval, že to vlastně nemá co říct a že tady forma dost vítězí nad obsahem, ale od surrealistického filmu bych nic jiného ani nečekal. A ještě tu myš bych vyškrtl, ta mi spíš lezla na nervy, nevím proč. 3* (16.02.2021)

ABSOLUTE GONDRY. Neuvěřitelný film z jiného století. Režijní génius Gondry si zvolil ten nejtěžší možný úkol - na filmové plátno převést nezfilmovatelný kultovní text Borise Viana a jeho ,,mission impossible" se snad zázrakem podařilo dovést do zdárného konce. Ten film se prostě nedal natočit tak, aby nevypadal směšně, lacině, absurdně, trapně, leč kouzlem Gondryho génia to celé dohromady funguje. Scénář se překvapivě věrně drží knižní předlohy (i když z ní logicky vypouští celou řadu věcí - na konci jsem třeba marně čekal na smutný konec myšky, kočičí eutanazie se ve filmu neodehrála) a je až neuvěřitelné, že Gondry (alias filmový doktor Mišmaš) skutečně do svého filmu byl sto zhmotnit třeba legendární koktejlpianino, speciality od Gouffého, zbraň srdcerváč atd. Vyzněním mi pak v celé řadě scén připomněl tvorbu filmových surrealistů, třeba našeho Jana Švankmajera, vždyť kupříkladu protáčení dlaní při pozdravu jakoby vypadlo z nějakého jeho filmu (oživlý domovní zvonek jakbysmet). Není ale divu, vždyť už Vianova novela je surreálná, sám film pak ještě navíc přidává nový estetický rozměr, onu tolik typickou a nezaměnitelnou poetiku, nádherný svět z filmové dílny Michela Gondryho, tvůrčí prostředky a jednotlivosti, v celku je to pak znovu klasický Gondryovský příběh velikosti osudové lásky, tolik typický pro jeho (předchozí) snímky. Boris Vian a Michel Gondry, zvláštní nečekané spojení, které je ale v hloubi dokonale logické - oslava nespoutané imaginace a erupce neudolatelné fantazie + ... věčný svit neposkvrněné lásky... PS: Pocta dandysmu by si snad zasloužila trochu jiný typ herců, hlavně Audrey Tautou coby mladá Chloé mi ani trochu nekonvenovala s představou mladé Chloé... (09.07.2013)

Surrealismus není moje hobby a nepatřím tedy asi do cílové skupiny, přesto mě propagace tohoto snímku přesvědčila zajít do kina. Ze začátku bylo docela fajn sledovat různé vychytávky, např. zvonek byl vtipný a hodně inovativní, seznámení a první rande taky pěkně zpracované, ale postupem času to šlo úplně do kytek. Doslova. :-)) Upadalo to do takové šedi, že jsem měl co dělat, abych to dokoukal. A nezachránila to ani krásná Audrey Tautou s leknínem. (18.07.2013)

Bylo to tak barevné, tak hýřivé, tak... bylo toho tolik, že se to pro mě stalo téměř neúnosným. // Pro někoho bude Pěna dní Gondryho masterpiece, a já rozhodně nechci shazovat kvality tohoto filmu - cením si jak jeho odvahy, tak jeho imaginace; navíc Gondry sáhl jak po oblíbené knize, tak po oblíbených hercích; rozhodně ani nechci plkat něco o tom, že knížka byla taková a maková a že film jí nesahá ani po přebal - naopak se domnívám, že v mnohém knihu snad i přesáhl, minimálně co se fantazírování týče... Pěna dní rozhodně není špatným filmem. Jen... jen jsem prostě měla pocit, že pokud nebudu pod vlivem LSD nebo alespoň zkouřená, tak to zkrátka nebudu stíhat... (15.12.2015)

Rozumím všem, které tato filmová báseň barev a hudebních tónů nedokázala uchvátit. Pojetí, zvolené režisérem, se pohybuje místy na hranici únosnosti. Film zachraňuje - jakkoliv to zní ne zcela věrohodně - příběh křehké lásky s tragickým koncem. Vian, autor literární předlohy, vyvolává vzpomínky na MALÉHO PRINCE Saint-Exupéryho či Lewisovu ALENKU V ŘÍŠI DIVŮ nebo o generaci starší PRINCEZNU PAMPELIŠKU Jaroslava Kvapila. Pohádkové "nasvícení" se tu proplétá se snovými představami, retroscénami, symbolickými zkratkami. Džungle této mozaiky v každém případě postrádá nudu a udrží poučenou divákovu pozornost. Za diskusi stojí otázka, zda adaptace musela sledovat tak důsledně dobový kontext zejména tam, kde přerůstá do technicitních tvarů. V každém případě je k neuvěření, že i dnes mohou vznikat tak abstraktní a složité filmy s až barokním formálním tvaroslovím. Díla v každém případě pozoruhodná a jen nesnadno zapomenutelná. (08.07.2013)