Čapkovy povídky

Jedna z najlepších adaptácií kníh, akú som kedy videl. Každá poviedka je súčasťou jedného príbehu a pritom si zachováva vlastnú atmosféru. Najepickejšia je jednoznačne Balada o Juraji Čupovi, v nej exceluje Paľo Bielik. Frič dokázal zo štúdia vytvoriť plnohodnotnú predstavu exteriéru a ešte k tomu mu sekunduje vynikajúca Škvorova hudba. Moja obľúbená poviedka je však posledná, o nebeskom súde. "Ja ťa súdiť nemôžem, lebo viem o tebe všetko," asi najlepšie zhŕňa Čapkove neraz noetické písačky. (21.09.2018)

Moooc příjemný filmík, u kterého vůbec nevadí, že jednotlivé povídky jsou k sobě trochu neobratně připojeny a nemají ani kdovíjak stmelující výpovědní hodnotu. Je to totiž nonstop skvělá a chytrá zábava, která se dokáže plně opřít o knižní předlohu, popřípadě o vynikající herce ve všech rolích (kromě tradičně skvělých Marvana či Smolíka hlavně Palo Bielik, jehož opilecká etuda hraničí buď s hereckou nebo alkoholickou genialitou). A navíc ze všech povídek (snad kromě vyloženě komediálního hledání dítěte) čpí to Čapkovo pohrdání hrabivou společností a vrchností, mezi nimiž to má poctivý člověk hodně těžké. Dost možná nejhezčí film Martina Friče, jehož vynalézavé režii tentokrát nelze nic moc vytýkat... (27.09.2018)

Na Čapkových povídkách se mi vždycky nejvíc líbily ilustrace od Cyrila Boudy. Psaný text mě nijak zlášť nezaujal. Vadila mi vymyšlenost, neuvěřitelnost těch příběhů. Čapek se je dále snažil zasadit mezi prostý, bodrý český lid, ovšem prostředky, které k tomu zvolil, mi nepřipadaly zrovna šťastné. Z lidí udělal infantilní, omezené, rádoby rozšafné či dokonce hloupé jedince - např. ve filmu ten Marvanův komisař, který lítá od kočárku ke kočárku, aby zjistil, jak vypadá malé dítě, a sám jako malé dítě moudře žvatlá o skalničkách. Filmové zpracování povídek ale dopadlo na jedničku. Pěkně se svých rolí zhostili Marvan, Bielik, Kovařík, Smolík... i když posledně jmenovaný nemusel nic hrát, protože on zkrátka bůh byl. A propó, když už jsme u toho boha, další věcí, která mi na povídkách vadila, byl ten rádoby filozofický podtext nevalné kvality. Např. bůh podle Čapka nemůže soudit, protože zná o člověku všechno... No co to je jako za blbost? I když soudce bude vědět o všech dobrých činech, stejně má člověka potrestat za jeho zločiny, a ty dobré činy vzít maximálně v úvahu při volbě výše trestu. Čapek má ale pravdu, že bůh skutečně soudit nemůže, ale z úplně jiného důvodu. Za prvé, nemá na to morální právo, protože je tou nejhorší, nepředstavitelnou příšerou ve vesmíru - může zlu zabránit, ale nedělá to. A za druhé, každý špatný čin jde na jeho triko,on je jeho původce - protože prostě takhle ten svět stvořil, stvořil takhle mozek, že člověku našeptává špatné věci, stvořil slabou vůli, že člověk nedovede těm myšlenkám a emocím odolat... A udělal to zcela promyšleně, vědomě, neboťje tou nejvyšší a nejchytřejší, nejdokonalejší bytostí ve vesmíru - takže by za to měl nést plnou odpovědnost. Člověk by tedy měl soudit boha, a né obráceně. (13.04.2013)

Výborný nápad nakrútiť Čapkovy povídky ako celovečerný film. Samozrejme, že každý bude mať tú svoju obľúbenú poviedku, ktorú si bude pri pive obhajovať, dôležité je však, že každá je iná, sú bezproblémovo prepojené Marvanovým vyšetrovateľom a vypointované. Kedysi som čítal povídku z jedné kapsy, kde sa dvaja ľudia čudovali nad zmiznutou tajomnou stopou v snehu. Bola niekedy sfilmovaná? Kľudne píšte, ak viete... (29.10.2015)

Opravdu moc hezky vybroušená perlička z obecně velmi vířivé studánky československého filmu doby těsně poválečné, tentokrát ve formátu povídkovém – a musím říct, že tyhle návraty zpátky k domácím kořenům mě stále dokážou radostně potěšit. Zde mj. co povídka, to jeden osobitý a jedinečný herecký výkon... nejdřív napůl zoufalý, napůl pomatený tragický navrátilec z vězení proti své vůli Jaroslav Průcha s opakovanou vnitřní hláškou „Teď jdu domů“, ve druhé Jaroslav Marvan coby neodolatelný komisař s kouzelnou člověčinou, třetí vyprávění ve velkém zpestří za doprovodu hudby rozjetý Paľo Bielik se šavlí, v povídce o ukradeném spisu vedle robustního úředníka Theodora Pištěka exceluje také roztomile zubatý inspektor František Filipvovský a poslední povídka, v níž Frič kombinuje hravě fantaskní soudní proces s temnými retrospektivami v až noirovém stylu (aneb i na malé dozvuky režisérova 13. revíru dojde) je výborným sólem pro Vladimíra Šmerala v několika polohách a životních okamžicích postavy sériového vraha. **** Karel Čapek tyhle krimi příběhy se svými typickými úvahami nad spravedlností různého charakteru uměl v rámci krátkého prostoru skvěle napsat i vypointovat a Martin Frič zde více z nich v poměrně funkčním propojení (první dvě povídky se časově prolínají, jiné zas plynou coby vyprávění během dlouhé cesty několika policistů vlakem a pod.) převedl s citem na plátno, kde nechybí jednou humor s ironií, jindy kus prožitku z dramatu a vše zanechává dojem zdařilého celku, spějícího mj. od trampot s malým dítětem až po ten pomyslný posmrtný soud boží... [85%] (10.01.2024)