Cesta do hlubin študákovy duše

Zábavný souboj ctihodných profesorů s poněkud méně ctihodnými studenty septimy, kteří jsou reprezentováni čutálistou Kulíkem, klavíristou Vaňkem, Šejkem Peterkou a kolaborujícím šprtem Mazánkem. Pro ty, kteří již ze studentských let leccos zapomněli, je zde jedinečná možnost zdokonalit se v konverzační francouštině, chemických reakcích či osvěžit si rozdělení pružníků. (30.11.2008)

Skvělá česká komedie, kde sice skoro všichni studenti gymnázia už maj kouty a vypadaj tak na pětatřicet, ale nedá se jim upřít rozverná lvičí nátura, která se mísila s elegantním a uctivým chováním vůči přísnému, přesto duchaplnému učitelskému sboru. Má to svoje kouzlo a něco takovýho se dalo natočit asi jen v té době, neumím si představit, jak by to dneska mohlo fungovat tak hladce a přirozeně jako tehdy. 80% (11.02.2017)

Pozoruhodný 70 let strarý film,který mě ale nenadchl tolik jak jsem čekal.Je samozřejmě povinností vidět kultovní český film z roku 39,který je v top 50 na csfd.cz,a tak jsem se do toho pustil.Nepůsobilo to na mě příliš jako komedie,protože jsem se nepřistihl se smát.Pobavit možná dokázala scéna s tahákem na zádech.Jinak jako film je to pěkný,ale pro mě pouze za tři hvězdy a 65 % (19.09.2010)

Docela příjemný filmek ze školního prostředí, ale, fanoušci prominou, na druhou stranu nechápu, proč se nachází v topce nejlepších filmů, když tu není nějaké zvlhnutí mozečku, něco, čím by si vysloužil místo v síni těch nejlepších. Je tam, tak ať tam i zůstane, mně to vadit nebude. :-) Lepší průměr. (06.04.2014)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)