Cesta do hlubin študákovy duše

Nepřímé pokračování Školy, základu života se rovněž inspirovalo zápisky profesora Jaroslava Žáka, některé role v něm hrají stejní herci, opět nechybí pamětihodné momenty („Jaktože prcháte sám? Prchat se musí hromadně.“) a je to opět příjemný způsob jak zavzpomínat na školní léta. Pro všechny bývalé či současné študáky je to „must see“ záležitost. 80% Zajímavé komentáře: Eddard, dobytek (02.09.2006)

Ja tak trochu nechápem, ako sa dá na pol roka prepadať z piatich predmetov iba preto, že chalan má rád futbal, alebo hru na klavíri. V tomto je film trochu naivný. Lenže študenti majú dušu aj srdce (snáď ešte aj tí dnešní, my sme ešte mali) a rovnako ich má aj tento film a to je oveľa vzácnejšie, ako logika, takže dojatie z lásky študentov voči svojmu učiteľovi musí na konci tohoto staručkého filmu precítiť aj najväčší cynik. Jediné, čo mi tu trochu chýbalo, bol nejaký milostný študentský príbeh, alebo aspoň jeho náznak. Potešilo aspoň to chlapské machrovanie pred babami na večierku. (22.06.2013)

Jeden z mála českých filmů, který můžu vidět pětkrát, desetkrát, stokrát, nikdy se mi neomrzí. Vždycky se na něho těším, když běží v televizi. Je to parádní zážitek. Ve filmu je obsažen laskavý a nesmrtelný humor, který je geniální. Martinu Fričovi se výborně podařilo zpracovat stále aktuální téma věčného boje učitelů a žáků. Tenkrát měli studenti ještě z učitelů respekt. Dnes už se bohužel takové filmy netočí. (02.04.2009)

Dokonale vybroušený filmový klenot, který dokazuje, že duši mají nejen studenti, ale také filmy. Tento určite. Není tak vyhrocený jako Škola základ života, kterou přes zdánlivou podobnost, překonává ve všech ohledech. Zábavný i překvapivě vážný, přitom milý a pohodový, plný skvěle střižených figurek, nezapomenutelných hlášek, bravurních dialogů a vtípků na účet žactva i profesorstva. Nádherně lidský Jindřich Plachta jako Matulka, dokonalý Miloš Nedbal jako franštinář Šeda, v jehož podání je k dokonalosti přivedeno téma čtení pod lavicí. A nesmím zapomenout dopsat, tady dolů, kde zbývá kousek místa, že tento film má nejen duši, ale také srdce. (21.05.2011)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)