Dvanáct křesel

Možná i díky československo-polské koprodukci a potřebě méně mluvit má 12 křesel má do jíste miry kouzlo a punc němého filmu. Poláci si chtěli (vy)užít Vlasty Buriana a poslali ho jako Ferdinanda Šuplatka vlakem do Varšavy za dědictvím tetičky kapitalisty. Zde mu přidělili Adolfa Dymzsu (Baginskeho) alias Wladyslawa Klepky a tím vytvořili kvalitní komediální dvojici. A pak se může rozjet děj za částečněho využití kvalitního sovětského námětu soudruhů Ilfa a Petrova, který byl několikrát v několika zemích adaptován a pravděpodobně bude i v budoucnosti. Nicméně tato středoevropská a západoslovanska verze je první filmovou apadptaci. Škoda, že se nedochovalo devět minut filmů, třeba by tam byla stejně dobrá scéna jako spirituální seance. Stejně jako uživatel Mol jsem si všimnul nápisu Precz z Hitler( pryč s Hitlerem) a hákového kříže na zdi antikvariátu. (27.11.2017)

Pokud jde o Vlastu Buriana, musím (možná trochu s ostudou) napsat, že jsem o něm více četl (např. v různých hereckých pamětích) a taky zhledal o něm pár dokumentů, než viděl celé filmy s ním. Jeho osobnost v dějinách filmové tvorby i humoru jako takového je bezpochyby zajímavá, jen si většinou nenajdu tu správnou chuť na filmový humor starý 80 – 90 let nebo mi to prostě během sledování nesedne. Dvanáct křesel se mi líbilo! První minuty rozpačité, postupně se to krásně rozběhlo na zábavnou komedii. Film byl primárně určen pro polské publikum a vidět i naprosto odlišné vyznění filmu včetně Burianovy pozice v něm. Zatímco většina českých (i německých) filmů s Burianem se zakladala především na jeho výstupech (a nějaký ten Plachta nebo Marvan ve dvojici pouze přihrával), zde je Burian pro polský film zahraničním hostem a vystupuje vedle rovnocenného polského kolegy. Zcela odlišně laděný humor a odlišné konání postav se stejným cílem se potkává v řadě komických situací, vycházejících ze žánru němých filmových grotesek. Podívaná o honbě za ztracenou částí dědictví je to skutečně vtipná a zajímavá, včetně "exotické" scénky z polského přístavu při moři. (70%) (30.04.2018)

Po letmém nahlédnutí na pár informací o autorech předlohy, Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova, mi srdce lehce poskočilo radostí. Ranný Burianův film, že by si vzal za vzor dílo, které v sobě pod humornou slupkou skrývá nějakou závažnější a ne dvakrát příjemnou myšlenku (jak, mimo jiné, píše Šandík)? Jiný letmý pohled, sice ten na zdejší hodnocení, však zase usadil srdce na původní místo a ono už tam zůstalo. Ostatky předlohy na sebe vzaly podobu jednoduché taškařice vyprávějící o tom, čeho všeho je schopen člověk omámený vidinou bohatství. Ony skutky však mají, až na dvě vzácné a kvalitativně lepší scény, podobu pouhého rádobyvtipného pobíhání na místa, kde by se ono kýžené bohatství mělo nacházet. Tou první scénou je Burianovo opuštění fungující živnosti ve stylu: "Teď jsem bohatý a po mě potopa," tou druhou pak úplný závěr. Tyto scény však kvalitativně vyčnívají pouze v rámci zbytku filmu, v jiných snímcích by nejspíše i ony zapadly. Dovolím si nyní od uživatele Barta vypůjčit slovo "nesourodá", které zmiňuje v souvislosti s ústřední dvojicí a rozhodně se v tom nemýlí. Burianovo herectví dobře známe, věnujme se tedy Dymszovy. Nechci tvrdit, že jeho herecké schopnosti zaostávají míle za Burianem, tak je tomu myslím jen (anebo hlavně) v ozvučených scénách. V těch němých je znát, že Dymsza má zřejmě zkušenosti s groteskou. Je spíše mimem, než "zvukohercem", což, myslím si, čiší už ze zdejší galerie. Nesourodá však zřejmě nebyla jen dvojice herecká, ale i režisérská. Jedna její část nejspíš tlačila film k němé grotesce, druhá (a hádám, že to byl Frič) ke zvuku. Není divu, že film je potom takový bastard. No, a když už jsem se tak rozepsal, za zmínku mi stojí ještě scéna první, z poloautomatizované rychloholírny. Nepřipomíná nápadně Chaplinovu Moderní dobu? Mně tedy moc - ovšem i ona může sloužit za příklad destrukce původní myšlenky. V Moderní době lze vidět varování před odlištěním v přetechnizované společnosti, která je hnána pouze touhou po efektivitě, ve Dvanácti křeslech jde jen o takovou vycpávací legrácku. Silná *. (07.01.2009)

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)

Film který zcela zapadl a to (taktéž) zcela právem... Své knižní předloze se nepodobá vůbec v ničem. Ze sžíravé a nesmírně vtipné satyry na poměry v komunistickém Rusku dvacátých let zůstal pouze motiv hledání dvanácti křesel s ukrytým balíkem peněz, respektive diamantů. Nic víc. Je to sice pochopitelné, protože reálie Sovětského svazu byly lidem žijícím mimo tuto trudnou říši ve třicátých letech naprosto cizí, ale možná právě to mělo tvůrce varovat. Vetchý scénář těží především z žánru klasické grotesky. Mj. proto, že je film česko-polsky, takže se v něm logicky příliš nekonverzuje. Rozporuplný dojem z filmu navíc podtrhuje úděsná technická kvalita dochovaného filmového pásu. Také z toho důvodu jej lze sledovat snad pouze z dokumentárních důvodů. Jiné možné pohnutky mě žel nenapadají... 3/10 Zajímavé komentáře: Marthos (29.04.2008)