Je to jen vítr

Nemám rád angažované filmy a gypsi-movies mi strašně zprotivil Kusturica, takže mé očekávání (když jsem film pustil a zjistil, o čem to pravděpodobně bude), bylo rozdrceno zhrozením. Ale - jak to tak občas při těch vzácných a výjimečných chvílích bývá - stal se pravý opak a já byl čím dál nadšenější. Chudoba a problémy sociálně slabých vrstev v Maďarsku, jasně. "Hodná" cikánská rodina, jako opak běžného předsudku, jasně. Mohlo by to být o čemkoliv, to je jedno. Co mě ovšem dostalo, když jsem nad tím filmem po skončení uvažoval, byl způsob jakým je natočen a je to myslím ten způsob, který se nyní tolik diskutuje jako inovativní a revoluční u Saulova syna, tedy kamera stále fixovaná na postavu, držící se jí a vyprávějící o její intimní blízkosti. U Saulova syna se to má týkat jednoho člověka, tady je to rozděleno mezi tři postavy rodiny. Intimní blízkost, přímý dotek s realitou, tři postavy a jeden den. Pro mě něco naprosto úžasného. (15.03.2016)

Fliegaufův snímek je bezesporu originální počin, přesto je nutné být opatrný a nevkládat do něj něco, co v něm není. Něco se rozpíná v divákově duševním prostoru mezi obavami, přáními, úžkostmi, přesvědčeními. Svěžím větrem bychom mohli nazvat formální stránku snímku, kde je atmosféra tím hlavním tahounem a Fliegauf moc dobře ví, jak si diváka podmanit. Repetitivní a všedně ušmudlaný svět nabízí lehce divákovi pomocnou ruku k identifikaci nebo alespoň k sympatiím s hlavními představiteli. Problém je, že děj až moc ustupuje atmosféře bokem do stínu. Tma a stín je tu všeobecně dominantím prvkem a nepamatuji si, kdy naposled jsem tolik času zíral do tmavého plátna. Fliegaufovo poselství není nikterak komplikované a sledovat jeho myšlenkové pochody v oparu vycizelovaných obrazů má své kouzlo. Bohužel díky téměř naprosté absenci děje (který se v nejlepším případě ukáže v posledních 5 minutách, ale i tak tu zůstává více otázek jak odpovědí) je po většinu času Je to jen vítr nuda k uzoufání. (13.11.2014)

Videl som zopár road movies a pri Je to iba vietor som mal pocit, že sa pozerám na nový nepomenovaný príbuzný subžáner, walking movies. Väčšinu stopáže totiž kamera kráča spoločne s hrdinami snímky z bodu A do bodu B a C, kde sa občas prihodí niečo zaujímavé pre dej, inokedy vôbec nič. Takže Fliegauf neprestriháva medzi udalosťami, on sa k nim presúva. Rozhýbaná subjektivizovaná kamera mi bohužiaľ pripadala dosť rušivá a klišé, že sa tak v kinematografii dosahuje autentickosti u mňa neobstojí, pretože pri pohybe v mojom živote ma pozeranie okolo seba nevyrušuje. Každopádne natočenie filmu na túto tému bolo v Maďarsku vzhľadom na spomenuté udalosti spoločenskou povinnosťou a záverečná post udalostná sekvencia ostane divákovi v pamäti veľmi dlho. To všetky medzinárodne zaujímavé maďarské filmy točí iba Fliegauf? To sa mi nechce veriť, je to iba taká stávka na istotu pre distribučné spoločnosti. (28.01.2014)

Film ohrozenie. Zvieravo nepríjemne navodzujúci pohľadmi od chrbta pocit náhleho útoku zozadu. Z neznáma a nevedno z akých kritérií výberu obetí. Alebo útoku až príliš dobre známeho, príčinne skoncentrovaného z náhodných poznámok, drobných naschválov, prístupu polície k Cigáňom, reakcií rozdrapených nacenganých čiernoolivových mastigúľ a miestami ich extrémne mám na salámovského životného štýlu v objatí závislostí. Na ktorý dopláca celá komunita. Pretože väčšine sa inakosť búrajúca spoločnosťou naordinované limity štátnych rozkazov: "Pracuj! Si náš!" vždy bridí a odpudzuje ich - preto s mlčiacou úľavou prijíma silné čistiace prostriedky. (12.11.2012)

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)