Je to jen vítr

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

Suchá, vyprázdnená neutrálna sonda doprostred démonizovaného etnika s citom pre odosobnený zmáhavo-sugestívny hyperrealizmus a toľko potrebný objektivisticky nezaujatý uhol pohľadu. V časovom ohraničení jedného dňa ponára sa Fliegauf so zrnitou ručnou kamerou do atmosféry strachu a neistoty. Divák je vohnaný do ohrádky zdanlivého bezpečia a monotónne plynúceho pokojného toku času až do chvíle, než si uvedomí, že len čaká na porážku. ////////// Fyzicky bolestivý pľuvanec ako esencia odkazu nacizmu a súčasného extrémizmu, ktorý sa neskrýva za prikrášlené rečičky a vypaľuje paralyzujúci poznatok o skutočnosti hlboko do mozgu. I keď sa takmer celý dej dá zhrnúť do frázy "ticho pred búrkou", pri sledovaní vás to pod tlakom jeho surovej nespracovanosti a doliehajúcej neštylizovanej autenticity ani nenapadne. ////////// Monochromatický temporytmus sa ku koncu dňa mení s presunom kamery z všedne "prenasledujúcej" na hororovo "pozorovaciu" (divák tuší, že postavy už v tomto momente ktosi sleduje). Zatlačenie zvukovej zložky do úzadia v závere absolutizuje zvrchovanú desivú trýznivosť momentu. ////////// Prekvapivo veľa slov vo filme, ktorý veľa vraví už mizanscénou a mimikou postáv, rozhodne však nie na úkor filmu samotného. 90% (13.12.2014)

Fliegauf točí hypnotické filmy, ale v Je to jen vítr se začal vítr obracet k humanistické roviny, přistupuje velmi citlivě a divák vnímá budované napětí, cítí nejistotu na každém kroku, očekává peklo. Lovasiho kamera opět dokonalá. Dealer zůstává vrcholem. (15.02.2016)

U tématu a obsahu není o čem debatovat, tam je to za jasných pět. Přímá jízdenka na rubovou stranu naší současnosti, expres a bez přestupů; tentýž pocit, jako když jsme se na gymnaziálním výletě do Vysokých Tater někdy v 80. letech octli u jejich osady-ghetta (takhle v téhle době na tomhle konci světa žijí lidé? – tenkrát šok z toho zjištění, dnes už „jen“ trvalé mrazení z toho vědomí) a pak s partou odtamtud chvíli čutali do mičudy (vždyť jsou to kluci jako my, jak se octli oni tam a my tady?). Mnoho bodů za neidealizování a neromantizování stavu věcí (viz též mi_X_oův komentář), za to, že koukáme na skutečné lidi a ne chodící stereotypy à la Marian. — Co se týká formy, „kontaktní“ (= neustále nalepená v rozkývaných polodetailech na záda toho či onoho hlavního protagonisty) ruční kamera mi připadá občas přece jen zbytečně únavná (i když vím, kam tím básník mířil, a uznávám, že účelu bylo dosaženo); ze začátku mě navíc rušily dialogy v přece jen ne úplně přesvědčivém nehereckém podání (ale zase – s uplývajícím časem slov chytře ubývá a moje námitka se stává irelevantní). Naopak potěšil vymazlený zvuk odvádějící spoustu nevtíravé práce s podvědomím diváka; takový cit pro míru a načasování věcí typu bzučení much nebo osamělé údery na cimbál – na pomezí hudby a zvukové atmosféry – se málokdy slyší. Takže tam těch pět nakonec nejspíš vrazím. (10.02.2016)

Bohužel se v tomhle případě přikláním na stranu barikády, která se nudila. Jednotlivé scény, jednotlivé detaily mi nic neříkaly a já jsem se na ně díval bez toho, abych v podstatě cokoli cítil. Nemyslím si, že jsem rasista, nedělá mi problém komunikovat s kýmkoli, ale nějak jsem pořádně netušil, co je vlastně na téhle rodině zajímavého. (20.10.2016)