Je to jen vítr

Zlatý Medvěd - výběr (14.02.2012)

Nejzásadnější film o rasismu, který kdy vznikl. Úžasná ukázka Fliegaufovy empatie, jedinečné intuice a schopnosti nechat diváka prožít situaci prostřednictvím fragmentů bez návodného ideologického rastru. Tohle umí jenom pár lidí na světě a Bence nad nimi možná dokonce vyčnívá svým jedinečným nemanipulujícím lyrismem. Pokud naučíme svoje děti koukat na podobné snímky, tak má evropská společnost jistou naději vyhnout se katastrofě. (07.07.2012)

,,JE TO JEN VÍTR. JDI SPÁT“... /// Může vás fascinovat ,,detailová“ filmařina, která sleduje ,,jeden den“. Nebo nudit. Můžete mít dojem, že koukáte ,,na zásadní protirasistickej snímek“. Nebo se nudit. Příběh jedný rodiny, takový ty, která působí slušným dojmem, totiž mnoho neřeší. Dramatickou chvilku si nechá až na závěr, po kterým mám jedinej pocit: že život není fér. Čekal jsem víc. Nemám na mysli hafo mordů, hořící živou pochodeň. Dle mýho, to téma mělo upozornit – co upozornit – mělo do světa VYŘVAT, co že se to tenkrát stalo!. I z toho důvodu, že zařvali ti slušní. Jediný, co se tomu nedá upřít, je to čekání ,,na vraha“. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Koukám jen na příběhy podle skutečnosti. 2.) Zajímaj mě filmový zprávy o nespravedlivejch úmrtích. 3.) Thx za titule ,,retvi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (18.08.2013)

Amatérský film, zřejmě nemají elektřinu a tak je celý film potmě.... (26.07.2013)

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)

Na film Je to jen vítr jsem se moc těšila, ale nakonec musím se smutkem konstatovat, že to bylo zatím moje největší zklamání roku. Možná je to tím, že Fliegaufův filmový rukopis je mi zcela neznámý, ale nic to nemění na mém silně ambivalentním dojmu z filmu, kde se v kostře sice snažili držet skutečných faktů, ale jeho předložení mně bylo silně proti mysli. Zcela souhlasím s komentářem uživatele L-V. (31.10.2013)

Fliegauf točí hypnotické filmy, ale v Je to jen vítr se začal vítr obracet k humanistické roviny, přistupuje velmi citlivě a divák vnímá budované napětí, cítí nejistotu na každém kroku, očekává peklo. Lovasiho kamera opět dokonalá. Dealer zůstává vrcholem. (15.02.2016)

Nevyhovovala mi ta evokace vznešených chudáků, co zasmušile hledí do okna autobusu... Nemyslím, že něčemu prospívá. (22.10.2013)

Výjimečný film. Nenazýval bych jeho realismus lyrickým, protože hlavní účinek kamery, která se pevně drží členů jedné cikánské rodiny, je zesílená identifikace s protagonisty - což vzhledem k tématu může na některé lidi působit, třeba i podvědomě, zneklidňujícím dojmem. Napětí je zde budováno mistrně, takřka celý třetí akt podbarvuje téměř neslyšitelný ambientní ruch - takový tlumený hukot, který možná nepostřehnete a budete ho vnímat jen tak mimochodem, ale svoji funkci plní dokonale. Navíc, jakmile tahle zvuková stopa ztichne, ten naprostý klid najednou působí až děsivě a vy víte, že konečně půjde do tuhého. Fliegauf vás ale stejně ještě nechá chvíli vycukat. Bylo by možné vést debatu o tom, do jaké pozice vlastně film staví svého diváka. Na jednu stranu, jak už jsem napsal výše, jsme v těsném spojení s hrdiny-Romy, na stranu druhou se tu v podstatě vůbec neobjevují postavy rasistů - pouze v náznacích, kdy cikánského chlapce zřejmě sleduje černé auto se zatmavenými skly. Takže když my - diváci sedíme ve ztmaveném kinosále a sledujeme film a postavy v něm, které si našeho pohledu nejsou vědomy, nejsme v tu chvíli právě přirovnáváni k neviděným osobám v autě? Tohle pnutí mezi identifikací s cikány/oběťmi a implicitním obviněním diváků ze všeobecně rozšířené xenofobie mi přijde jako nejzajímavější aspekt filmu, který skutečně patří mezi to nejlepší, co se u nás zatím letos objevilo v kinech/na festivalech. (27.07.2012)

Trvalo mi skoro 10 let, než jsem se odvážil podívat na další film od Fliegauf Benedek, a to pouze kvůli námětu, který mě osobně zajímá. Tento film má sice asi 10x rychlejší tempo než Dealer, takže je už téměř koukatelný, problém je ale v obsahu. 80 minut jen sledujeme romskou rodinu, jak si žije svůj život a divák by měl asi být napjatý, že každou chvíli vyskočí zpoza stromu nácek s brokovnicí, ale to by divák nesměl vědět, že k tomu dojde až na konci. Pokud má tento film "nastavovat zrcadlo" rasismu, měli se tvůrci vykašlat na rádobyuměleckou formu, kvůli které se na to moc obyčejných Maďarů, co nejsou rasisty, ale... dobrovolně nepodívá (o Češích nemluvě - film u nás vidělo asi 5 1/2 člověka), a natočit film konvenčněji, a třeba s útokem přijít už v půlce filmu a pak ukazovat, co bylo dál, a/nebo ukázat i druhou stranu - představit nácky, jak připravují útok, a jejich pomýlené světonázory. (22.07.2013)

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

Film ohrozenie. Zvieravo nepríjemne navodzujúci pohľadmi od chrbta pocit náhleho útoku zozadu. Z neznáma a nevedno z akých kritérií výberu obetí. Alebo útoku až príliš dobre známeho, príčinne skoncentrovaného z náhodných poznámok, drobných naschválov, prístupu polície k Cigáňom, reakcií rozdrapených nacenganých čiernoolivových mastigúľ a miestami ich extrémne mám na salámovského životného štýlu v objatí závislostí. Na ktorý dopláca celá komunita. Pretože väčšine sa inakosť búrajúca spoločnosťou naordinované limity štátnych rozkazov: "Pracuj! Si náš!" vždy bridí a odpudzuje ich - preto s mlčiacou úľavou prijíma silné čistiace prostriedky. (12.11.2012)

Černý snímek s ponurou atmosférou. Zatím jsem od Benedeka Fliegaufa viděla jen mléčnou dráhu, která mě dostala. Toto je druhý snímek. Myslím si, že jeho filmová řeč je pro mě velice dobře srozumitelná. (19.01.2017)

Strašne ma potešila premiéra na STV2. Úvod a zmienka o nepokojoch a vraždách cigánov navnadí, potom však nasleduje prekvapivé sklamanie. Sledujeme bežný deň či dva v jednej nie príliš typickej rómskej rodine. Tieto rodiny zvlášť tie mimo mestá majú aj viac ako desať detí, preto ma táto "typická" rómska rodina svojim výrazne skresleným pohľadom režiséra prekvapila. Je jasné, že režisér chcel získať sympatie diváka na stranu rómov a protirasistický podtón filmu tým nenápadne dvihnúť. Nech sa na mňa nikto nehnevá, ale tomto pohľadu na slušných cigánov aspoň u nás, v Čechách a v Maďarsku nikto neuverí. Nech prídu točiť do skutočnej rómskej osady.... Film sa neskutočne vlečie, hrozba visí vo vzduchu, preto divák netrpezlivo čaká, kedy to konečne nastane. Krátke zdramatizovanie príde až na samom konci, čo ma dosť nasralo. Film je inak zrežírovaný kvalitne, herecké výkony na úrovni, ale tá veľká návnada v úvode, malé " vzrúšo" na konci a veľké nič uprostred, mi zážitok dosť výrazne pokazili. Vyhlásenia o tom, že ide o jeden z najlepších protirasistických filmov, neberte vážne. Iba priemer. 60%. (08.02.2014)

[SFF 2012, Sydney] Xenofóbne barbarstvá a poprava morálky v podaní Fliegaufa. Príkre a v rámci posolstva aneb "čo tým chcel autor povedať" ani trochu zidealizované. Desiatky rokov exstujúca a stále neprekonaná ujma ľudstva bez okolkov chrstnutá priamo do divákovej tváre. Hrozba kulminujúca tak desivým spôsobom, že to naháňa až nepopísateľne prenikavý strach o sile tých najhorších nočných môr. Obsahovo si to plynie na vlastné riziko, pre niekoho nepohodlne postihuje každú maličkosť (ide až "na telo") v rámci príznačnej mizanscény a nedovoľuje žiadne kompromisy. Formálne tu máme čo dočinenia s (ako vždy u B.F.) odzbrojujúcim zliatim zvukovo experimentálnych variácií a obrazovo pocitového obžérstva. "Csak a szél" je profesórsky narafičená pasť do ktorej keď spadnete, tak najmenej týžden odtiaľ nevylezete. (10.06.2012)

Je to jen smrt. Napětí až na půdu. (23.03.2014)

Suchá, vyprázdnená neutrálna sonda doprostred démonizovaného etnika s citom pre odosobnený zmáhavo-sugestívny hyperrealizmus a toľko potrebný objektivisticky nezaujatý uhol pohľadu. V časovom ohraničení jedného dňa ponára sa Fliegauf so zrnitou ručnou kamerou do atmosféry strachu a neistoty. Divák je vohnaný do ohrádky zdanlivého bezpečia a monotónne plynúceho pokojného toku času až do chvíle, než si uvedomí, že len čaká na porážku. ////////// Fyzicky bolestivý pľuvanec ako esencia odkazu nacizmu a súčasného extrémizmu, ktorý sa neskrýva za prikrášlené rečičky a vypaľuje paralyzujúci poznatok o skutočnosti hlboko do mozgu. I keď sa takmer celý dej dá zhrnúť do frázy "ticho pred búrkou", pri sledovaní vás to pod tlakom jeho surovej nespracovanosti a doliehajúcej neštylizovanej autenticity ani nenapadne. ////////// Monochromatický temporytmus sa ku koncu dňa mení s presunom kamery z všedne "prenasledujúcej" na hororovo "pozorovaciu" (divák tuší, že postavy už v tomto momente ktosi sleduje). Zatlačenie zvukovej zložky do úzadia v závere absolutizuje zvrchovanú desivú trýznivosť momentu. ////////// Prekvapivo veľa slov vo filme, ktorý veľa vraví už mizanscénou a mimikou postáv, rozhodne však nie na úkor filmu samotného. 90% (13.12.2014)

Námět a skutečný příběh vysoce převyšují filmařské kvality. Sílu filmu člověk ocení až v posledních pěti minutách, do té doby se vrší jedna nekonečně se vlekoucí sentence za druhou s minimální přítomností děje. (05.10.2013)

Scénáři nelze příliš vytknout, ale samotné zpracování lze jen těžko pochválit. Na mnoha místech se z filmu stává rozhlasová hra, někdy i s porouchaným vysílačem. Dívat se na tmu tmoucí mne nebaví. Dívat se na tmu tmoucí a poslouchat k tomu ticho tichoucí mne štve. Netuším, zda to byl umělecký záměr, nebo technická chyba, v každém případě to bylo nesnesitelné. (27.01.2014)

3/4 filmu v tme! Skoro ma porazilo. Cigoši zrejme nezaplatili elektrinu... (25.04.2013)