poster

Je to jen vítr

  • Maďarsko

    Csak a szél

  • Německo

    Just the Wind

    (Německo)
  • slovenský

    Je to iba vietor

  • slovenský

    Je to len vietor

  • anglický

    Just the Wind

Drama

Maďarsko / Německo / Francie, 2012, 87 min

Scénář:

Benedek Fliegauf

Kamera:

Zoltán Lovasi

Producenti:

Ernö Mesterházy
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Jansen
    *****

    Předem by bylo dobře říct, že tento film působí nejsilněji bez jakékoli předchozí informovanosti. ___ Je to jen vítr se jako drama vyznačuje zcela specifickou strukturou, která obsahuje pouze expozici, potom dlouho nic a je zakončena krizí. Nejzajímavější je však pasáž „dlouho nic“, která je připravováním se na katastrofu, po které nepřijde žádná katarze. Zní to sice trochu zvláštně, ale tak to prostě je. Filmy Bence Fliegaufa nikdy nebyly zrovna snadno interpretovatelné a Je to jen vítr není výjimka. Vítr má sice daleko k Fliegaufovým raným formálním experimentům (Houština, Dealer, Mléčná dráha), ale některé prvky obsažené v těchto filmech si stále uchovává. Je to především všudypřítomná tenze. Zde posunuta do nové roviny, ale stále přítomná. Po uvedení do děje, které několika titulky připomene nedávné vyvraždění několika romských rodin v Maďarsku (expozice), máme možnost sledovat romskou rodinu v její dennodenní rutině. Děti (ne)chodí do školy, matka se snaží sehnat práci. Fliegauf vyobrazuje rodinu a její jednotlivé členy za v podstatě nijak nevyčnívající a do společnosti víceméně integrované jedince s vlastními problémy. Fixace na jednu konkrétní rodinu způsobuje sílící pocit identifikace ale zároveň stísněnosti, což ještě akcentuje skvělá místy roztřesená kamera a všudypřítomné ambientní zvuky. A zvenku na dveře klepe strach. Členové rodiny pod vlivem zpráv o útocích na další rodiny romského etnika v okolí začínají pociťovat neklid, který se u každého z nich projevuje jiným způsobem. U dcery zvýšenou komunikací s otcem v Kanadě, který ji ujišťuje, že všechno bude v pořádku; syn situaci řeší stavbou bunkru na odlehlém místě; matka se navenek snaží zachovávat klid, ale psychicky je na tom možná nejhůře. Jejich řešení situace je v podstatě zcela iracionální, ale jiná alternativa jak se vypořádat s takto „obecným“ strachem pro ně neexistuje. Romové tvoří cca. 10% maďarského obyvatelstva. Nabízí se tedy otázka: Proč bychom to příště měli být právě my? Rodinu opouštíme pouze jednou, abychom mohli sledovat rozhovor dvou policistů na místě činu jedné z dotyčných vražd. Tato vsuvka, která vlastně tvoří jediný únik od romské rodiny a oplývá až tarantinovským naturelem, je pro film zcela zásadní. Policista coby místní macho a správce pořádky s vlastí morálkou a atributy božství svérázným způsobem vysvětluje kolegovi z jiného okresu specifika vraždy. Z jeho promluvy je v podstatě jasné, že tyto vraždy s rasistickým podtextem schvaluje, i když tato dotyčná se podle něho vymyká nastolenému vzorci, což vrhá špatné světlo na celou sérii. Oproti Tarentinovu pojetí je tu však ten rozdíl, že Fliegauf reflektuje skutečnou událost, což tomuto rozhovoru dává společenský přesah a zároveň nastoluje otázku jak daleko je od latentní xenofobie ke skutečnému násilí. Je to jen vítr funguje jak ve své čistě filmové podobě, coby demonstrace výborného režijního vedení evokujícího vnitřní úzkost, tak na rovině sociální angažovanosti, která si dává za cíl upozornit na současné problémy. A to je myslím něco, co se doposud žádnému filmu nepovedlo. Nebo alespoň ne s takovou přesvědčivostí.[LFŠ 2012 - host: Bence Fliegauf](29.7.2012)

  • Jordan
    *****

    kruté & ponuré - a bohužiaľ pravdivé. jeden z najlepších filmov posledných rokov.(24.3.2013)

  • iamek
    *

    [47. MFF KV 2012](7.7.2013)

  • Eodeon
    *****

    Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí.(26.10.2012)

  • klerik

    Asi je veľká škoda, že maďarčina sa nedá počúvať (až teraz si uvedomujem, akou veľkou výhdou je, že v mojom obľúbenom HUKKLE sa nehovorí). Idem si radšej pustiť niečo fínske...(8.12.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace