Ona

Theodora opúšťa manželka, ktorá pre neho bola všetkým na svete. Začína sa cítiť osamelý a frustrovaný zároveň. Výdobytok novej doby však ponúka riešenie. Imaginárneho priateľa, ktorý má dušu, vníma vaše pocity, je kedykoľvek pripravený prebrať Vaše problémy, poradiť, či radovať sa. Jedným z nich je aj "Samantha". Kam, ale speje tento krok, dobrovoľného odstupu od komunikácie s bežnými ľuďmi? Môže Vám dať "stroj" to, po čom človek najviac túži? Tak celkom neviem čo si myslieť. "Her" je síce naprosto dokonalá, no zároveň chorá a absurdná myšlienka, ktorá prezieravo naznačuje budúcnosť, ktorá ľudstvo čaká. A to viac, ako by si niekto mohol myslieť. Ľudia sa odsudzujú a prestávajú mať radi. Upínajú sa na sociálne siete a iné zbytočnosti. Z tohto filmu síce je smutno, ale je to akýsi osobitý pocit. Divný, ktorý sa ťažko opisuje. Človek si totiž nie je tak celkom istý, či chcel aby tento film, skončil tak, ako skončil. Je toľko opustených ľudí čo nemajú šťastie na lásku a zaslúžili by si ju. Nebolo by fajn keby mali aspoň tú "imaginárnu", aby neboli tak osamelí? A keď tak teraz rozmýšľam, nie som si vlastne istý, ani svojim hodnotením. (14.06.2014)

Svou premisou může Her vyvolávat předsudky o fraškovitosti, prvoplánovosti a jasně předvídatelném ději. V rukách osobitého a skvělého vypravěče Spika Jonzeho se však jedná v podívanou překvapivě citlivou, komorní a mnohovrstevnatou. Navzdory očekávání se nejedná ani o snímek, jenž by se zabýval zejména charakterem lásky v digitální éře, i když samozřejmě téma vztahu s operačním systémem (ve fikčním světě přijímaný téměř bez pozvednutého obočí) hraje hlavní roli (vždyť paradoxní lpění na analogové době je i motivem Theodorovi práce). Je však zejména prostředkem k přenosu všech témat a motivů. Her je překvapivě nejfunkčnější ve svých nejintimnějších fázích. Tedy v částech, kdy Theo sedí ve svém bytě a komunikuje se Samanthou aniž by byl rušen okolním světem. Scarlett Johansson je ve svém hlasovém projevu úchvatná, daří se jí působit emotivně a uvěřitelně. Její naprostá otevřenost, snaha o pochopení naprosto elementárních věcí a zejména pinocchiovské snění o skutečném těle, to jsou věci, které nejen snímku, ale i „postavě“ dodávají jistou duši, vyvolávají porozumění a nabízejí věrohodnost celému ději. Stejně tak jako fakt, že se nejedná o snímek vyprávěný činy, ale dialogy. Netělesná Samantha tak má téměř stejnou váhu jako ostatní, aniž by však přestala podněcovat divákovu představivost. Za trošku méně zdařilou se dá považovat poslední třetina, která rezignuje na intimitu a odehrává se mnohem více ve venkovních prostorech, do popředí se derou znepokojující obrázky ostatních lidí, jež jsou ve virtuální komunikaci a nijak se nekonfrontují s okolními procházejícími. Jonze nechává postupně opadávat motivy a je zbytečně přesný, čímž mírně trpí i tempo. Závěr se pak pohybuje někde mezi naprostým vysvětlením, a symbolickou tečkou. Spíše se však přiklání k první variantě. Nechává děj doplynout v anonymitě budoucnosti a uzavřeně skončí. (17.01.2014)

V krátkometrážní formě to mohla být pětiminutová rychlopalba nebo klidně i dvacetiminutová nostalgie, ale Jonze se rozhodl dát tomuhle nápadu celovečerní podobu - a udělal dobře. Drží totiž celou ideu na tak vysoké úrovni, že je od začátku jasné, že finále nemůže diváckému rozpoložení dostát. Ať totiž dopadne jakkoli, bude znamenat konec onoho splněného snu. A právě na ploše dvou hodin se natolik povznášející i univerzálně osobní premisa zahltí sama sebou a tím, jak moc je pro nás romantické přemýšlivce niterná. Pořád ve mně ale přetrvává úžas nad tím, jak dokonalé jsou všechny scény zobrazující člověka ve stádiu chybějící lásky a vrhání se po očividně slepých uličkách. (28.02.2014)

„Je důležité mít priority.“ – „Já se neumím rozhodnout ani mezi videohrami a pornem.“ – „Smála bych se, kdyby to nebyla pravda.“ Her. Kdyby si člověk odhrnul tu sci-fi vrstvu, vyšla by mu z filmu v podstatě (více než zdařilá) romantická tragikomedie, která se postupně mění na čím dál větší „romanťárnu“ (někdy úsměvnější, jindy, a o to drtivěji, depresivnější). Ale zjednodušit takhle tento film by byla ohromná škoda. Protože co se týče sci-fi stránky a vůbec té myšlenky, napadají mě jen samé superlativy. Jistě, divák musí chtít přistoupit na hru autorů (v tomto případě totiž ta poučka o fikčním světě, jehož pravidla člověk musí přijmout bez ohledu na odlišnosti s tím naším, platí velmi silně). Pokud ano a smíří se s tím, že je OS schopný se dál (nezadržitelně a po všech stránkách) vyvíjet bez dalších zásahů svých tvůrců, vstoupí do naprosto kouzelného a fascinujícího světa, který chvílemi skoro překračuje hranice jeho chápání (a neustále si pak klade otázku, jestli je možné, aby v budoucnosti něco takového existovalo/fungovalo). Stejně tak se (divák) v průběhu procházení si klasických vztahových fází (ovšem s Operačním Systémem) sám sebe ptá, zda, a co vlastně je skutečné (resp. by mohlo být). Výborné videohry a další vychytávky jsou už „jen tak pro radost“ (mimochodem nesporně nápaditou). A všechno je to krásně absurdní zároveň. Já si každopádně (i díky výborným společníkům v podobě Joaquina a Scarlett, resp. jejího hlasu) film užíval po celou jeho dobu a na střídačku se smál, byl dojatý, smutný, ohromený, zakřiknutý, překvapený, zaskočený, nadšený, zamyšlený (+ prožil spoustu jiných stavů, u kterých bych použil koncovku „-ný“). Trochu mi nesedlo pouze pár momentů: „dobrá zpráva ohledne dopisů“, „umělá holčička“ a „sex v zastoupení“ (ten byl však natolik střelený a odzbrojující, že jsem za něj snad i rád). V momentě sledování mě pak ještě poněkud vykolejil závěr, přišel mi po tom všem takový hrozně banální (ala opravdu se tohle celé dělo kvůli „tomuhle“?!), avšak postupně se mi rozležel v hlavě, začal jsem se na něj dívat z jiného úhlu pohledu a ve výsledku musím uznat, že má něco do sebe (a to čím dál víc, jak tak o něm přemýšlím). Nebude to zrovna čistých 5*, ale Her má v sobě věci, které na mě zapůsobily nanejvýš osobně (vlastně i včetně toho konce), a proto u plného počtu zůstanu. „…A dokud jsem tady, tak si chci dovolit být šťastná.“ (04.05.2014)