L'ultimo gattopardo: Ritratto di Goffredo Lombardo

I'm getting too old for this shit. Domníval jsem se, že "over-cutted" mohou být jenom akční scény. Daná charakteristika ale sedí také na Tornatoreho poctu vlivnému italskému producentovi. Střih následuje málem po každé větě. Ke vzpomínání přitom byli přizváni snad úplně všichni, kdo Lombarda znali, měli ho rádi a v době natáčení dokumentu byli schopni dát dohromady a udržet myšlenku. Vzpomínky jsou to dost neutříděné, informačně nesmírně chudé, silně neobjektivní. (Za viníka krachu společnosti Titanus je nepřímo označen rozmařilý Američan Robert Aldrich s jeho Sodomou a Gomorou. Podíl Viscontiho i samotného Lombarda, dvou Italů, z nichž první peníze neuváženě utrácel a druhý rozdával, je oproti tomu marginalizován.) Kromě toho, že po dlouhém a chaotickém úvodu začne velmi volně sledovat časovou osu, nedrží se dokument žádného řádu. Není rozčleněn do tematických bloků, neodděluje práci od soukromí, stěžejní okamžiky od banálních příhod. Vše splývá v jednu monotónní pochvalnou ódu. Poslouchat sto minut stále dokola, o jak úžasného člověka šlo, bylo značně otupující a mnohem méně obohacující než pětiminutové přečtení několika Lombardových nekrologů. Podobně jako v některých přestylizovaných, emocionálně halasných Tornatoreho hraných filmech, také zde kvantita bezohledně převálcovala kvalitu. 55% (30.01.2014)