No

Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film (11.01.2013)

Těšil jsem se na historicky přesné drama ze světa Chile pod nadvládou zdejšího diktátora Pinocheta. Nečekal jsem ale, že tenhle film bude tak moc přesný, že se mě i obrazem bude snažit vpravit do tamních osmdesátých let. A je teda fakt, že historickou přesnost měl opravdu přísnou. Horší už to bylo s obrazem, kterej evokoval obraz těch nejhorších céčkových osmdesátkových filmů na těch nejvíc ošoupaných VHSkách, aby tak vytvořil dojem správné historické nálady. Upřít mu tedy originalitu v žádném případě nemohu, ale zase se musím přiznat, že zvyknout jsem si na tuto formu vyprávění taky nedokázal. Přeskakování jednotlivých scén a vědomý střih, jak za Bolševika, sice vypadá zajímavě, ale ve spojení s přesným historickým popisem i toho nejmenšího prdu řádové uklízečky tamního uskupení „No“, se jeví místy dost nudně. (23.09.2016)

Demokracie jako sexy produkt a Pinochet zničený mj. volnotržním marketingovým soupeřením? Navzdory odtažitosti úvodu pro mě tenhle film představuje ideální syntézu retro důslednosti Dobrou noc a hodně štěstí (s tím, že díky mistrovsky významově zapojenému televiznímu looku je to ještě o něco dál) a zábavnosti Frost / Nixon (ty koláže spotů nemají chybu). Navíc díky skvělému Bernalovi funguje i intimní rovina. No je dramatem / paradokumentem, který hladce spojuje záznamy historie a fikci, ale nedělá to proto, aby nás přesvědčil, že zachycuje ryzí pravdu dějin, ale aby ukázal, jak naše občanská zkušenost pravdy je vždy nutně mediovaná, okleštěná a zkreslená. Nakonec vždycky nejlíp funguje štěstí a lidi s bagetama v košíku. Dobrý večer. (20.05.2013)

,,PŘEMÝŠLÍM O BUDOUCNOSTI. ŘÍKÁM NE. ŘÍKÁME NE. SE SÍLOU V MÉM HLASE. ŘÍKÁME NE. BEZE STRACHU ZPÍVÁM. ŘÍKÁME NE. VŠICHNI SPOLEČNĚ ZA VÍTĚZSTVÍM. ŘÍKÁME NE. ZA ŽIVOT A MÍR. ŘÍKÁME NE…“ /// Politickej film z časů, když Chile přemejšlelo vo svý budoucnosti. Třeba něco jako když u nás v devětavosumdesátým – možná jste vo tom slyšeli… Jenže v Chile měli Pinochetta, no a ten Pinochett …prostě - to si jeden nevybere. Politická nuda. Nastíněný problémy mě moc netankujou, páč film pojednává o politický kampani strany ,,NO“, takže sledujeme její vytváření a sršení volebníma nápadama, který maj lidi přesvědčit, že ten Augusto není dobrá volba. Sem tam nějakej ten archivní záběr a spoty, spoty, spoty a – spoty! Historie jedný události a (pochopitelně) velký vítězství. NUDA! A že já su celkem politickej divák! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nikdy neuvedenou divadelní hru Antonio Skármeta ,,El Plebiscito“ jsem (stejně jako vostatní) neviděl. 2.) Čumím jen na filmy složený z volebních spotů. 3.) Ať žije CHILE! 4.) Thx za titule ,,RitterQa“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (07.01.2014)

Larraín poutavě rekonstruuje fascinující kapitolu z historie dvacátého století, kdy byl Pinochet donucen k referendu o budoucím směřování Chile, při čemž zásadní roli v jeho svržení sehrála opoziční kampaň, která byla postavená na jazyce reklamy. Vyprávění sice obsahuje také nabízející se linie osobního hrdinství v zájmu velkých ideálů či zastrašování ze strany vládnoucí moci, ale v prvé řadě se zaměřuje na podrobné vykreslení marketingových taktik a jejich role v rámci kampaně. Zvolená forma vycházející z užití starých televizních technologií pak umožňuje bezešvé přechody mezi filmovou rekonstrukcí a dobovými televizními záznamy. Současně také zdůrazňuje spojení reklamy s žitou realitou, které se v době děje teprve ustanovovalo, ale v současnosti představuje všudypřítomnou skutečnost. (27.06.2013)

úsilí o autentickou reminiscenci osmdesátých let, jakkoliv jde z principu o pouhé zdání, Larraín dovádí ad absurdum, tedy k naprosté dokonalosti, a i když se zdá, že mu obětoval i své obvykle stěžejní umělecké ambice a učinil jej svým prvořadým zřetelem, není to tak úplně pravdou. nápadná a snad do jisté míry i zcizující estetika videozáznamu, jaká na velkém plátně přirozeně působí notně nepatřičně, neslouží totiž jen k navození specifického diváctví, kombinujícího dokumentarizující a energetický modus, ba ani v první řadě. lze jí vysvětlovat především jako jednotící princip, díky nemuž všechny komponenty od původního materiálu po nevkusné reklamní koláže a stárnoucí archivní záznamy splývají v jednolitém, a proto nerušivém, a proto samo o sobě příjemném vizuálním toku. dokonce i úvodní titulky disponují charakteristickými žlutými a fialovými stíny a unikají přesnému zaostření, zatímco je mřížuje podivná textura zdánlivě způsobovaná archaickým technickým aparátem. těžko tedy vnímat stále méně a méně zřetelné hranice, například mezi uměleckou fikcí a kvazidokumentární rekonstrukcí, ale nade vše mezi neškodnou nezávaznou reklamou a politicky nabitou propagandou. čím méně znatelné jsou rozdíly v "řeči" reklamy a propagandy, tím silnější vyvstává nutkání se po nich tázat. odtud, z těchto otázek, pak pramení jiné emoce, kontrastní k lahodně sjednocené vizualitě - nejistota, nepokoj, zmatení, bezradnost. a tak nakonec není vůbec snadné ani pohodlné tento film plný paradoxů sledovat a už vůbec není lehké opájet se sebeklamem o vlastním diváckém nadhledu. (30.09.2013)

Před začátkem filmu se na plátně kinosálu objevovaly křiklavé upoutávky na blockbustery s lákavým vizuálem a nablýskané reklamy, které se krátkodobým efektem snažily upoutat divákovu pozornost. Poté následoval zrnitý rozostřený obraz, který jako by vycházel z televizní obrazovky 80. let nebo z dobového dokumentu a zvlášť v kontrastu s předchozími záběry působil jako omšelý příbuzný. Na události spojené s vypsáním referenda o setrvání Pinocheta v úřadu si ještě živě pamatuju. Prakticky nikdo nechtěl uvěřit, že by se vší mocí, kterou disponoval, dobrovolně vzdal vlády a očekávalo se jeho přesvědčivé vítězství ve zmanipulovaném volebním procesu. No ukazuje cestu, jak se podařilo generála, který zdánlivě držel všechny trumfy v ruce, vrátit z prezidentského úřadu zpět do kasáren. Ne připomínám nezpochybnitelných zločinů a už vůbec ne revolucí a manifestacemi, ale vtipem a reklamou. Místo disidentů vyprovodili Pinocheta reklamní stratégové a kreativci. Ti vyhráli duel se svými vládními konkurenty, protože vsadili nikoliv na strach, ale na naději. Sebelepší ideály, program nebo osobnosti nejsou bez náležité reklamy prodejné a prosaditelné. Jinde charismatický Bernal je tady upozaděný, film se soustředí na procesy a události, nikoliv na hlavní postavu, která je tu spíš jakýmsi průvodcem a spojovatelem. No je malý, ale zajímavý snímek, který se zapíše do paměti. Celkový dojem: 90 %. (31.10.2013)

Když se usmíváš, všechno bude dobrý. (12.01.2018)

Celý film som mal pocit, že tomu niečo chýba a ja som si asi iba nenasadil 3D okuliare... P.S. Určite najbrutálnejším skejťákom všetkých čias bol René Saavedra! (19.06.2013)

Je demokracie produkt? A jak ji prodat v diktatuře? A komu? Příběh z jedné reklamní agentury ukazuje ojedinělou cestu, kterou dostali Chilané ke svržení Pinocheta. A nebere to smrtelně vážně, ale ukazuje i humorné stránky této podivné situace. (10.01.2016)

Nahlédnutí do posledních dnů dožívající pravicové diktatury, která už za pozměněné světové geopolitické situace nedokázala navenek ani směrem dovnitř legitimizovat svůj vyžilý a nikam nesměřující systém. A přesto její základy byly bohužel silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Klid a pořádek, práce, třikrát denně jídlo a u někoho dokonce i možnost zaplatit studia dětem a lidé rázem začnou tolerovat i nějaká ta zmizení, vraždy, mučení atp. Smutný je v případě Chile nejen tento aspekt, ale vlastně i způsob, jakým byla (alespoň v nám předloženém filmu, jenž naneštěstí není daleko od pravdy) poražena. Demokracie je vlastně amorfní všechno a nic, fungující jen na základě primitivních emočních vzorců, jimiž se dá lehce člověkem manipulovat. A když demokracie zvítězí? Tak opět přijde na řadu výměnný obchod - za materiální blahobyt tolerance nerovností, chudoby, promarněných perspektiv a potenciálů těch dole atp. Proto závěr zamrazí i u obyvatel "svobodného světa" - demokracie je vlastně produkt, vytvářený (politickou) reklamní agenturou... (28.05.2013)

Filmový dokument natočený na VHSkovou projekci - dobrý tah, který zvyšuje autentičnost. Nejdříve jsem si na to nemohl zvyknout, ale po deseti minutách už jsem to nevnímal. (06.05.2013)

Dvě hodiny keců a prospěvování oslavných písní (at už pro či proti režimu) a obraz jak z hnusný vojetý VHS. (26.09.2012)

Kdo neskáče, je Pinochet. 1) V prvém plánu film zobrazuje zajímavý a historicky ojedinělý přechod od diktatury k demokracii, jak ho zažilo Chile na konci 80. let._____ 2) Spoiler. Referendum v roce 1988 mělo schválit Pinocheta u moci na dalších osm let. V důsledku zejména zahraničního tlaku (angažoval se i Jan Pavel II při své návštěvě Chile v dubnu 1987), byly v roce 1987 legalizovány politické strany. V případě volby ANO by zůstal u moci a současně by proběhly všeobecné volby. V případě NE by Pinochet rovněž zůstal u moci, ale jen po jeden další rok. Nově vzniklá Concertación de Partidos por el NO pod sloganem Chile, la alegría ya viene (Přichází radost) vyhrála referendum 5. 10. 1988 s 55,99 % hlasy. Následující rok byly provedeny kompromisní změny v ústavě a zvolen nový president. Pinochet opustil svou funkci 11. 3. 1990, nicméně zůstal dalších osm let hlavním velitelem armády. Rovněž v parlamentu si Pinochetovi stoupenci zachovali silné postavení, které bývalé opozici znemožňovalo dalších 15 let samostatně vládnout. Pinochet i nadále zůstal doživotním senátorem, což ho chránilo před možným trestním postihem. Ten nastal až poté, co byl "el tata" uvězněn ve Velké Británii v roce 1998 na základě vydávacího příkazu španělského soudce Baltasara Garzóna._____ 3) Film věrně zobrazuje různé detaily z kampaně - použití duhy, povahu čtvrthodinových volebních spotů, podporu známých osobností ze zahraničí (např. Sting, Christopher Reeve, Jane Fondová), atmosféru ve společnosti. Pamětník si s nostalgií vzpomene na naše Občanské fórum v roce 1989._____ 4) Ve druhém plánu sledujeme (někteří s úžasem, jiní s cynickým zadostiučiněním), jak se dělá politika a jakou roli při tom hraje reklama. Zatímco mnohá díla předjímající roli reklamních společností jako těch, kteří ovládají svět, patří spíš do žánru sci fi (jmenujme např. skvělé Pohlovy Obchodníky s vesmírem) a jiná jsou spíš politickým thrillerem (třeba Vrtěti psem), zde se reklamní kreativci představují jako něco přirozeného, normálního, běžného, jenom dosud nepříliš (sic!) využívaného. No, kdo chce, ať tomu věří._____ 5) Třetí - osobní - plán pak už nestojí za zmínku._____ 6) Spoiler. Přišlo mi zajímavé, že šéf reklamní agentury, který vedl kampaň pro ANO, i nadále korektně spolupracoval s Reném navzdory rozdílným politickým postojům._____ 7) Zaujali mě 34letý Gael Garcia Bernal (reklamní kreativec René) a 37letý Néstor Cantillana (Fernando)._____ 8) Výstižný "politologický" koment: Dionysos****._____ (23.01.2016)

Výborná záležitost, která zaujme originálně zvolenou formou natáčení, která se vším všudy evokuje osmdesátá léta. Obraz jako z ošoupané VHS je výborný nápad, na který jsem si tedy musel chvíli zvykat, ale po pár minutách už jsem se přizpůsobil. Taktéž nadčasový příběh, ve kterém se vlastně mění jen doba a možnosti, je svědectvím o nás samých a o tom, jak se dá a musí dělat kampaň a zamlčovat skutečnost. Gael Garcia Bernal je výtečný, skvěle civilní a osobně mi připadá, že film od filmu je lepší a lepší, radost pohledět. Ani ostatní méně známé tváře nejsou špatné a všechno do sebe tak nějak zapadá. Larraín sice občas zaškobrtne a některé scény jsou delší, než by bylo zdrávo, jinak ale příliš neselhává. Pro mě osobně velké překvapení, které mě fascinovalo a pohlcovalo. Škoda pomalejšího začátku. Za mě slušných 80%. (08.05.2013)

"Kdo neskáče je Pinochet" aneb příručka politického marketingu zasazena do zajímavého historického kontextu. U filmů s takovym tématem, který je dost úzce spjatý s jednim regionem neni snadný ho zpracovat tak, aby zaujalo i lidi, který o věci nemaj příliš znalostí. A to se tu povedlo. Bavilo mě to. Určitě pomohlo převedení tíživosti doby na osobní rovinu hlavního hrdiny. A když je jím navíc sympaták GGB... :-). Když se k tomu přičte koncept "80tky" s reálnými záběry té doby, chybělo jen málo k plný palbě. (28.05.2013)

Tohle je super a zvláštní film najednou. Natočený v roce 2012 ve formátu 4:3 (asi) na televizní kameru, o pár chlapících z reklamní agentury, co kýčovitým reklamním klipem zkusili svrhnout Pinocheta. Je to o politice, marketingu, trochu vtipné a trochu mrazivé. Velmi civilně natočené, bez velkých gest. (17.07.2013)

Zaujímavé spracovanie, hoci keď tak nad tým rozmýšľam, radšej by som si o tomto "prevrate" v Chile pozrel nejaký poriadny dokument. Aj keď film sa snažil verne skopírovať skutočnosti, tento štýl a snahy o autentickosť ma až tak neoslovil. Ale tým nechcem povedať, že by to nebolo vydarené. Práve naopak, bolo to zaujímavo poňaté, občas mi až prišlo smiešne a ironické ako sa dve protistrany Si a No predbiehali v tých populistických reklamách na utópiu :) Ale vlastne také niečo sa stalo v podstate klasickým prvkom všetkých politických kampaní. Aj keď v tomto prípade boli niektoré tie propagačné materiály a slogany neuveriteľne komické. Ale tak, originalite sa medze nekladú! (06.07.2014)

Reziser Pablo Larrain usilovne tuna demonstruje a predvadza udalosti z Chile - a tam sa to mlelo uz od 12. februara 1818 jaxa zrutilo Spanielske Imperium v Strednej a Juznej Amerika. Tak tam potom boli zaujimave to osobnosti jako Jose Miguel Carrera, Bernado O´Higgins alebo povedzme aj Jose de San Martin. Tuna vsak tematicky ide o 20. storocie a Pynocheta - reziser nezabudol zobrazit chilske realie a podtrhnut to, ze sa nema klamat - ale ani pravdu nikomu celu netreba ze jo : 69 % (11.08.2018)

Po obsahove strance spickovy film, ktery me bavil od A po Zet! Na formu zpracovani jsem si musel zvyknout, nakonec i ta do celeho filmu dobre zapadla. Myslim, ze takhle nejak to v Chile koncem osmdesatych let skutecne vypadalo. Odvysilane spoty pro "ANO" a "NE" byly velmi dobre zakomponovane. G. G. Bernal je sazka na jistotu. Zazitkovy film, ktery dycha atmosferou. (10.01.2016)