On a jeho sestra

Do třetice všeho dobrého se setkala Anny s Vlastou, po třech letech se vrátila na skok do českého filmu, debutovala jako zpěvačka dvěma hity Ach, kdo rty má jako ty... a Růžové psaníčko a poprvé si zkusila také dvoujazyčnou koprodukci. Koprodukce ji bavily ještě v roce 1937, kdy se rozloučila s Lamačem, mužem své kariéry č. 1. Tehdy ovšem, v 31. roce začala svůj vlastní žánr zvukových filmů, ve kterých sama vystupuje na první pohled až v druhé roli, ale opak je pravdou. Tento model po té ladila až do roku 1936 a po roce 1950 dala souhlas k otočení tohoto mustru, aby se jedinkráte přehrála do role "té starší". On a jeho sestra je fantastická komedie pro milovníky backstage muzikálů a přelomu zvukového filmu. Účast Otto Rubíka a Olgy Augustové je pak už jen třešničkou na už tak výborném projektu, ze kterého je možné se tolik naučit o spolupráci česko-německého filmu. Otto Rubík je navíc ideálnější milec, nežli André Pilot, za to Olga Augustová je s Berthe Ostyn na remízu. (14.02.2009)

On a jeho sestra, to je především neskutečně dementní písnička o růžovém psaníčku, která mi lezla krkem už při prvním zpívání, ale v celém filmu jede minimálně pětkrát dokola. Taky je to ale naprosto úžasná Anny Ondra(ková:-) se kterou jsem bohužel měl čest jen v Hitchcockově soundtestu, ale rozhodně mám v úmyslu to co nejdříve napravit. (19.09.2008)

Musím říct, že mě tento film v žádné své části přehnaně nenudil ani neotravoval, což se nedá říct zdaleka o všech filmech s Burianem a obecně o prvorepublikových filmech. I když se nejedná o nic převratného, tak Anny Ondráková je sympatická a zábavná a celkem v pohodě udrží film na 3hvězdičkovém hodnocení. (16.03.2012)

Upraveno v květnu 2020. On a jeho sestra je varietní zábavou s eskamotérským pohybem v uvolněnějším ovzduší. Nelze vinit Karla Lamače, ani jeho pomocníka Martina Friče, že v počátcích tuzemského zvukového filmu sáhli po osvědčené a v tehdejší společnosti oblíbené formě zábavy. Potom již záleží na osobní přízni, když zvolený formát má sklony sklouzávat k dětinské bodrosti. Prvním proudem trendu a gejzíru estrádní zábavy je Jarda Brabec (příjemný Vlasta Burian), listonoš v klaunském volnoběhu nešikovnosti, dobromyslnosti a zadržovaného hulvátství. Všetečnost je tu explozivní přizpůsobivostí dynamice pohybu a nutných grimas. Druhým gejzírovým vývěrem estrádního pobavení je Anny Brabcová (energická Anny Ondráková), Jardova sestra a po zářivé auře herecké popularity prahnoucí vrtošivě poskakující pitvoření. Aneb i snaživá komorná herecké hvězdy ke slávě může dojít. Třetím proudem doby estrádního kolotoče je Jiří Bernard (sympatický Otto Rubík), ředitel kabaretního divadla Rokoko a obletovaný milovník v té nadřazené odměřenosti. Ostatně každou divadelní premiéru provází nejistota z věcí dějů budoucích. Z dalších rolí: afektovaná a namyšlená subreta Sabina Veldenová (Olga Augustová), nesmělý autor divadelního představení a ctihodný ministr pošt (Theodor Pištěk), Sabinin poslušný pejsánek a divadelní investor Burda (filmový režisér Jan Sviták), líný vrátný divadla (Josef Kobík), či zpívající pošťáci (Rudolf Antonín Dvorský, Karel Vacek a Václav Bláha). On a jeho sestra je lehčím kusem filmové zábavy, užitečně využívající populárního trendu dobové zábavy. Zajímavé jako skutečnost odrazu charakteru tehdejšího vkusu a hvězdného naplnění. (19.04.2010)

Cosi snad ještě méně než anekdota. Zpřeházený katalog gest, grimas, vtipů, písniček a frází by se snadněji mohl stát parodií žánru i doby či posloužit jako odstrašující příklad lidové prvorepublikové zábavy než se proměnit v živé komediální dílo z divadelního či poštovního prostředí. Na druhou stranu lze snímek ovšem chápat jako subverzivní kritiku popřevratové krize mravů na poštovních úřadech. Několikrát se mi vybavilo, jak si třeba Sigismund Bouška stěžoval Otokaru Březinovi: „[…] pošta za republiky je hrůzně nepořádná! Nemáme nikde pořádek, všude je anarchie a chaos. Poštu dostanu až večer (za Rakouska dvakrát denně a přesně), a to třeba noviny až za 3 dny…“. (22.05.2014)